ECLI:CZ:US:2010:1.US.617.10.2
sp. zn. I. ÚS 617/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti E. W., zast. JUDr. Josefem Peštou, advokátem, sídlem Lipenská 555, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2009, č.j. 13 Co 406/2009-105, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a města společnosti TESORO, v.o.s., sídlem Mánesova 774, Černošice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 3.3.2010 byla Ústavnímu soudu doručena stručná ústavní stížnost, v níž stěžovatelka, s tvrzením o porušení jejích základních práv, napadla v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Uvedla, že byla se svým synem podílovou spoluvlastnicí budovy a pozemků v kat. úz. Šeberov, a to rovným dílem. Vedlejší účastnice se stala podílovým spoluvlastníkem v roce 2007 a domáhala se žalobou zrušení podílového spoluvlastnictví; s ní stěžovatelka nesouhlasila a považuje ji za rozpornou s dobrými mravy. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30.9.2009, sp.zn. 57 C 133/2008 bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a byl nařízen prodej nemovitostí, s tím, že bude výtěžek prodeje rozdělen mezi spoluvlastníky. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, protože rozsudek je podle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy; městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudkem soudu I. stupně. Stěžovatelka se domnívá, že rozsudky obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 36 odst. 13 (pozn. správně má být odst. "1") Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což - podle stěžovatelky - v jejím případě splněno nebylo. Porušení citovaných práv spatřuje stěžovatelka v tom, že vedlejší účastník nabyl nemovitosti v dražbě za cenu 1 600 000,- Kč, ačkoli cena nemovitostí podle následného znaleckého posudku činí o 9 200 000,- Kč, proto vedlejší účastník zaplatit na základě zmanipulovaného znaleckého posudku za nemovitosti o 3 000 000,- Kč méně. Stěžovatelka je v pokročilém věku (80 let), ničím se proti právním předpisům neprovinila a ztrácí možnost bydlení v rodinném domku, který spolufinancovala. K tomu dodává, že podle jejího názoru bylo porušeni i její právo vlastnit majetek, které vyplývá z čl. 11 odst. 1 Listiny. Na základě uvedených skutečností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených listin a ze spisu obvodního soudu sp.zn. 57 C 133/2008 zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 19.2.2008 se vedlejší účastnice domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví k individualizovaným nemovitostem v kat. úz. Šeberov a jeho vypořádání nařízením prodeje a rozdělením výtěžku. Žalobu odůvodnila vážnými neshodami se stěžovatelkou, která nerespektuje podílové spoluvlastnictví a neumožňuje jí užívání předmětných nemovitosti, odmítá uzavřít jakoukoliv dohodu o užívání společné věci, náhradu za užívání podílu neposkytuje. Po provedeném dokazování, včetně důkazu znaleckým posudkem, obvodní soud rozsudkem ze dne 30.4.2009, č.j. 57 C 133/2008-78, rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků a o jeho vypořádání nařízením prodeje a rozdělením výtěžku; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výrok odůvodnil zjištěním, že jedině možným způsobem vypořádání je nařízení prodeje společných nemovitostí. Stěžovatelčinu námitku, že žaloba je v rozporu s dobrými mravy neuznal, protože žádný rozpor neshledal. K tomu uvedl, že vedlejší účastnice nabyla spoluvlastnický podíl v řádné dražbě, není podstatné, že se tak stalo za účelem dosažení zisku, že má právo využívat nemovitosti ve stejném rozsahu jako stěžovatelka, tudíž navrhovaný společný prodej není v rozporu s dobrými mravy. Obvodní soud doplnil, že za rozporné s dobrými mravy je spíše jednání stěžovatelky, která vlastní jen polovinu společných nemovitostí, avšak užívá nemovitosti celé a za jich užívání vedlejší účastnici neplatí. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž setrvala ve svém stanovisku o rozporu rozsudku s dobrými mravy, což odůvodňovala přesvědčením, že vedlejší účastnice nabyla nemovitosti na základě zmanipulovaného rozsudku, že exekutor s ní byl spojen, odmítala závěr soudu o nepodstatnosti záměru vedlejší účastnice nabýt nemovitosti za účelem dosažení zisku, a zdůraznila citový vztah k nemovitostem, včetně faktu, že v domě bydlí její invalidní vnučka, která nemůže chodit do schodů. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a zdůraznil, že mezi účastníky jsou zcela zásadní rozpory pramenící ze spoluvlastnictví nemovitostí a že mezi nimi není naděje na následnou funkční existenci jejich spoluvlastnických vztahů, proto jsou dány podmínky pro autoritativní rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví. Po zhodnocení možností pro vypořádání uzavřel, že jediným možným způsobem v souladu s §142 odst. 2 obč. zákoníku (pozn. správně má být "§142 odst. 1 obč. zákoníku") je nařízení prodeje a rozdělení výtěžku. V další části odůvodnění se zabýval i námitkou stěžovatelky o rozporu s dobrými mravy a neshledal ji důvodnou, stejně jako nenalezl existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které by bylo možno návrh na zrušení a vypořádání zamítnout (v souladu s §142 odst. 2 obč. zákoníku). Konstatoval pokročilý věk stěžovatelky, nicméně připomenul, že je to ona, která znemožňuje vedlejší účastnici výkon spoluvlastnického práva, ona užívá spolu se členy rodiny celou nemovitost, aniž by poskytla vedlejší účastnici jakýkoliv finanční či jiný ekvivalent. Přitom stěžovatelka po prodeji obdrží polovinu ceny, nebude tudíž prodejem nemovitosti nijak zásadně majetkově poškozena. Odůvodnění doplnil též o argumentaci, že stěžovatelce svědčí nájemní právo k bytu, v němž je na bydlení zvyklá a nic nebrání tomu, aby v něm nadále nerušeně uspokojovala svoji bytovou potřebu.
III.
Po seznámení s předloženými podklady a se spisem obvodního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Je notorietou, že opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí podmínka, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné relevantní porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno.
Ústavní soud připomíná, že k zásahu do práva na soudní ochranu dojde podle jeho konstantní judikatury teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky, která uplatňovala svoje návrhy proti žalobě na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Stěžovatelka totiž musí respektovat jeden ze základních principů spoluvlastnictví, podle něhož nelze nikoho nutit, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu. Tomu také korespondují právní konstrukce zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které jsou obsaženy v současném obč. zákoníku (§141 a §142). Možnost nezrušit a nevypořádat podílové spoluvlastnictví, jež je regulována v §142 odst. 2 obč. zákoníku, představuje z tohoto principu výjimku a podmínky její aplikace jsou poměrně omezeny. Aniž by stěžovatelka tvrdila, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné (ona opakovaně namítala rozpor rozsudku s dobrými mravy, což je v evidentním rozporu s dikcí §3 obč. zákoníku, podle níž může být v rozporu s dobrými mravy výkon subjektivního práva, nikoliv rozsudek),, městský soud přesvědčivým a logickým způsobem zdůvodnil, že žadné takové okolnosti neexistují (str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku).
V posuzované věci nemohlo ani dojít k zásahu do základního práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny; městský soud též správně připomenul, že po nařízení prodeje společných nemovitostí obdrží stěžovatelka jinou majetkovou hodnotu - peníze.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu