ECLI:CZ:US:2010:1.US.633.09.1
sp. zn. I. ÚS 633/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. A., zast. JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, sídlem E.Peškové 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2008, č.j. 21 Cdo 3644/2007-113, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.3.2007, č.j. 11 Cmo 377/2006-76, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.9.2006, č.j. 66 C 30/2005-47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2005, č.j. 28 Cdo 2592/2005-265, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.6.2005, č.j. 19 Co 216/2005-242, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.10.2004, č.j. 27 C 139/2002-203, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Praha, sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zast. JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“), Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručena Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), konkrétně právo na soudní ochrany vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví majetku (vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny). K meritu věci uvedla, že od roku 1991 byla účastníkem soudních řízení, v nichž se domáhala po vedlejším účastníkovi vydání id. podílu ve výši 1/5 konkrétních nemovitostí v kat. úz. Staré Město, resp. určení vlastnictví k těmto nemovitostem. Dotčené nemovitosti byly původně předmětem ležící pozůstalosti, stát zahájil konfiskační řízení podle dekretu č. 108/1045 Sb., to však nebylo – podle názoru stěžovatelky – do dnešního dne pravomocně skončeno, proto vlastnické právo nemohlo přejít ani na stát, ani na vedlejšího účastníka. Stěžovatelka je přesvědčena, že se stala vlastníkem nemovitostí na základě odevzdací listiny vydané dne 2.9.1997 obvodním soudem pod č.j. D 321/95-114. Ve věci rozhodoval obvodní soud, žalobě stěžovatelky vyhověl, následně městský soud rozsudek soudu I. stupně zrušil, poté obvodní soud žalobu zamítl, městský soud zamítavý rozsudek potvrdil; Nejvyšší soud oba rozsudky zrušil. V další fázi obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl; přitom stěžovatelka tomuto rozsudku vytýká nedostatek náležitostí zakotvených v §157 obč. soudního řádu, protože z jeho odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, na straně jedné, a právními závěry, na straně druhé, což (s odkazem na nálezy Ústavního soudu) zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Městský soud tento rozsudek potvrdil, byť shledal existenci vad způsobujících nepřezkoumatelnost. Následné stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, s čím stěžovatelka nesouhlasí; napadá i postup Nejvyššího soudu, protože věc nebyla předložena velkému senátu (byť v této věci dospěl Nejvyšší soud k právnímu názoru odlišnému od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2000, sp.zn. 33 Cdo 2398/98). Vedle dovolání podala stěžovatelka proti rozsudku městského soudu žalobu pro zmatečnost, v níž namítala, že jí soud odňal možnost jednat před soudem. Městský soud její žalobu zamítl, proti jeho usnesení se stěžovatelka odvolala, vrchní soud napadené usnesení městského soudu potvrdil (přitom připomenul, že městský soud v původním řízení opakoval důkaz listinami a tím odstranil vady, které nazval „obtížnou přezkoumatelností rozhodnutí“). Posléze podala stěžovatelka dovolání proti usnesení vrchního soudu, Nejvyšší soud toto dovolání odmítl. V další části stěžovatelka upozornila, že proti původním rozhodnutím podala v roce 2006 ústavní stížnost, ta byla odmítnuta pro předčasnost.
Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení konkrétně rozvádí svá tvrzení o porušení základních práv. Právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces jí bylo upřeno postupem obecných soudů, neboť městský soud potvrdil nepřezkoumatelné rozhodnutí obvodního soudu, čímž nahradil rozhodovací funkci soudu prvního stupně; tudíž byla stěžovatelce odňata instance a zároveň možnost řádně jednat před soudem, nebylo-li možné řádně formulovat odvolání proti rozhodnutí, jehož odůvodnění je nepřezkoumatelné a vlastně tak absentuje. Svoje stanovisko podporuje řadou odkazů na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (str. 7 až str. 9 ústavní stížnosti). Podstatnou část návrhu (str. 10 až str. 14) věnuje stěžovatelka popisu argumentů na podporu svého tvrzení o porušení základního práva vlastnit majetek. Svoje vlastnické právo odvozuje z již zmíněného dokončení dědického řízení ohledně pozůstalosti svého otce a dokládá, že konfiskační řízení, které by vedlo k přechodu vlastnického práva, pouze započalo a nebylo dokončeno.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení všech napadených rozhodnutí obecných soudů.
Znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud se soustředil na stěžovatelčinu námitku proti usnesení vydanému v řízení o žalobě pro zmatečnost a konstatoval, že tvrzením „není-li řádně odůvodněno rozhodnutí soudu prvního stupně, je odvolateli znemožněno řádně podat odvolání“ napadené usnesení dovolacího soudu nezpochybňuje, neboť dovolací soud pouze uvedl, že by se v takovém případě nejednalo o odnětí možnosti jednat před soudem, ale o vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Připomenul, že stěžovatelka přehlíží, že právo na spravedlivý proces se realizuje v rámci obecných pravidel, podle nichž postupoval, když respektoval, že obč. soudní řád rozlišuje mezi „zmatečnostními vadami“ a „jinými vadami řízení“; dále odkázal na blíže nespecifikovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je právo na spravedlivý proces naplněno, je-li věc projednána alespoň v jednom stupni před nezávislým tribunálem. V závěru vyjádření Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnosti byla ve vztahu k napadenému usnesení odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ke stěžovatelčiným námitkám vůči usnesení ze dne 22.12.2005, č.j. 28 Cdo 2592/2005-265, Nejvyšší soud žádné vyjádření nepředložil.
Vrchní soud lapidárně odkázal na odůvodnění svého usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí městského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, a připomenul, že důvody zmatečnosti neshledal. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Městský soud poté, kdy odkázal na odůvodnění usnesení č.j. 66 C 30/2005-47, v němž dovodil absenci vady podle §229 odst. 3 obč. soudního řádu, a na odůvodnění rozhodnutí k tvrzené nepřezkoumatelnosti, zejména na poslední odstavec na str. 4, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Obvodní soud se, ač řádně vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastník připomenul, že stěžovatelčiny námitky směřují do dvou oblastí: do vad řízení souvisejících s napadeným rozsudkem obvodního soudu a nesprávného právního posouzení – porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a k jednotlivým námitkám formuluje vlastní stanoviska (souběžně s parafrázováním jednotlivých vývojových etap sporu). Ohledně vad řízení uvádí, že nebyly takového rozsahu, aby měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, právní hodnocení soudu I. stupně je sice velmi stručné, nicméně je v rozsudku obsaženo a vyplývá z něj závěr soudu I. stupně. Rozsudek nebyl zcela nepřezkoumatelný, městský soud ho potvrdil s odůvodněním, že rozsudek je obtížně přezkoumatelný, nejedná se však o nepřezkoumatelnost úplnou. Ztotožnil se s názory obecných soudů v tom, že nešlo o situaci, kdy by byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §229 odst. 3 obč. soudního řádu. Podle něj stát nabyl vlastnické právo k předmětnému spoluvlastnickému podílu k nemovitostem a upozornil na vybranou judikaturu Ústavního soudu, kromě jiného též na stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
V průběhu řízení využila stěžovatelka svého procesního práva a prostřednictvím právního zástupce nahlédla do spisu. Po seznámení s obsahem vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka formulovala k nim obsáhlou repliku. Podle jejího názoru se vyjádření nedotýkají podstaty věci a připomněla, že rozsudek obvodního soudu je postižen takovou vadou odůvodnění, která zakládá nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, přičemž rozpaky na tímto rozhodnutím vyjádřily i soudy vyšších stupňů; sama akcentuje povinnost soudů rozhodnutí řádně odůvodnit, jako součást práva na spravedlivý proces. V další části repliky analyzuje postup odvolacího soudu, který – podle jejího názoru – neměl rozsudek soudu I. stupně potvrdit, byť po opakovaném či doplněném dokazování, což považuje za základní procesní pochybení ve věci. S odkazy na četnou judikaturu polemizuje též s vyjádřením Nejvyššího soudu a v závěru se koncentruje na problematiku údajné konfiskace ležící pozůstalosti a existenci odevzdací listiny, včetně jejich účinků.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 27 C 139/2002 (původně sp.zn. 25 C 209/91) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala v roce 1991vůči vedlejšímu účastníkovi žalobu, kterou se domáhala vydání spoluvlastnického podílu na specifikovaných nemovitostech, kvůli tvrzené protiprávní konfiskaci majetku jejího otce, a to na základě vlastnického práva, nikoliv podle restitučních předpisů. Po opakovaném odročování nařízených ústních jednání a po provedení dokazování obvodní soud shledal žalobu důvodnou a rozsudkem ze dne 23.3.1998, č.j. 25 C 209/91-78, žalobě vyhověl, což odůvodnil zjištěním, že požadovaný spoluvlastnický podíl byl stěžovatelce odevzdán odevzdací listinou po provedeném dědickém řízení v roce 1997. Po odvolání vedlejšího účastníka městský soud usnesením ze dne 6.11.1998, č.j. 18 Co 389/98-103, zrušil rozsudek soudu I. stupně, konkrétně pro nesprávnou právní kvalifikaci dědického nároku stěžovatelky. Po doplnění dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 22.6.2000, č.j. 25 C 209/91-127, žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nesplnila důkazní povinnost, která jí byla uložena závazným názorem odvolacího soudu, konkrétně že neprokázala svoje dědické právo. Stěžovatelčino odvolání městský soud posoudil jako nedůvodné a rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 20.4.2001, č.j. 18 Co 55/2001-146, ve výroku o věci samé potvrdil. V průběhu odvolacího řízení doplnil dokazování o protokol z dědického řízení, ztotožnil se s postupem soudu I. stupně ohledně hodnocení důkazní povinnosti stěžovatelky a vyslovil souhlas s právním názorem, že stěžovatelka neprokázala, že by stát převzal spoluvlastnické podíly neoprávněně (s odkazy na právní skutečnosti vedoucí k zániku vlastnického práva stěžovatelčina otce, průběh konfiskace a případnou derelikci). Na základě stěžovatelčina dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10.9.2002, č.j. 28 Cdo 320/2002-169, zrušil rozsudek městského soudu i rozsudek obvodního soudu přisvědčiv názoru stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelčin následný návrh na přerušení řízení až do rozhodnutí správního orgánu o ukončení konfiskačního řízení obvodní soud zamítl. Taktéž zamítl její návrh na změnu žalobního petitu na určení vlastnického práva a žalobu na vydání spoluvlastnických podílů rozsudkem ze dne 14.10.2004, č.j. 27 C 129/2002-203, zamítl s odůvodněním, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb.; i pokud by tomu tak nebylo, tak je vedlejší účastník nabyl vydržením. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu I. stupně odvoláním, v němž vytýkala jeho nepřezkoumatelnost, absenci náležitostí podle §157 odst. 1 a 2 obč. soudního řádu, neúplné zjištění skutkového stavu věci v důsledku neprovedení navrhovaných důkazů, brojila proti právnímu posouzení věci. Městský soud uvedl, že napadený rozsudek je sice jen obtížně přezkoumatelný, přesto soud I.stupně základní skutková zjištění učinil a po doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení je zjištěný skutkový stav takový, že je možno jej posoudit po právní stránce (byť s právním posouzením věci prvostupňového soudu nesouhlasil); rozsudkem ze dne 8.6.2005, č.j. 19 Co 216/2005-242, rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil. Po analýze významu nastoupivších právních skutečnosti (str. 5-7) uzavřel, že sporné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22.12.2005, č.j. 38 Cdo 2592/2005-265, jako nepřípustné odmítl; v odůvodnění připomenul závěry rozsudku tzv. velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, č.j. 22 Cdo 1222/2001, ohledně konkurence restitučních předpisů a obecné ochrany vlastnického práva.
Ze spisu městského soudu sp.zn. 66 C 30/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 3.11.2005 doručila tomuto soudu žalobu pro zmatečnost, a to proti rozsudku městského soudu ze dne 8.6.2005, č.j. 19 Co 216/2005-242, což odůvodnila tvrzením, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Namítala, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, které je zjevně nepřezkoumatelné, byť jí dal částečně za pravdu, avšak uvedl, že základní skutková zjištění byla soudem I. stupně učiněna a po doplnění dokazování bylo údajně možné v odvolacím řízení zjištěný skutkový stav posoudit po právní stránce. V žalobě odkázala na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2003, sp.zn. 29 Odo 177/2002, obsahující apel na takový postup odvolacího soudu, který by nenahrazoval soud I. stupně a nezbavoval účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Městský soud, po odpadnutí důvodu pro přerušení řízení, tj. po skončení řízení o stěžovatelčině dovolání ve věci analyzované v předchozím odstavci, usnesením ze dne 6.9.2006, č.j. 66 C 30/2005-47, žalobu pro zmatečnost zamítl, což odůvodnil zjištěním, že stěžovatelce nebyla odňata možnost jednat před soudem, že rozhodnutí napadené žalobou nemohlo být pro ni překvapivé, protože odvolací soud zaujal stejný právní názor, opřel ho ještě o další důkazy, které sama stěžovatelka soudu předložila (tj. dva konfiskační výměry z roku 1950). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které vrchní soud neshledal důvodným a usnesením ze dne 28.3.2007, č.j. 11 Cmo 377/2006-76, potvrdil napadené usnesení městského soudu; přitom také akcentoval zjištění, že nedošlo k takovému postupu soudu, který by znemožnil účastníku řízení realizaci příslušných procesních práv, a doplnil, že stěžovatelčiny námitky se podle jejich obsahu nedotýkají nesrozumitelnosti napadeného rozsudku, nejsou takovými námitkami, které by představovaly zmatečnostní důvody, nýbrž směřují proti rozhodnutí soudu po stránce meritorní. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud neshledal přípustným, protože vymezenou právní otázku posoudil vrchní soud v souladu s ustálenou judikaturou, proto nemá jeho usnesení zásadní význam a dovolání usnesením ze dne 18.12.2008, č.j. 21 Cdo 3544/2007-113, odmítl.
III.
Po seznámení s předloženými podklady a se spisy obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, a to v obou jeho částech, tj. jak v části věnované meritornímu rozhodnutí, kterým byla zamítnuta její vlastnická žaloba, tak v části brojící proti rozhodování obecných soudů o žalobě pro zmatečnost. Je notorietou, že opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí podmínka, aby napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení a z tohoto hlediska konstatuje, že žádné tvrzené porušení jejích základních práv nebylo zjištěno.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky obrátit se s nárokem na ochranu k příslušnému soudu. Obecné soudy se podrobně zabývaly její žalobou na vydání sporných nemovitostí, resp. spoluvlastnických podílů na nich, a po ověření (byť s určitými peripetiemi), že jí k těmto spoluvlastnickým podílům nesvědčí vlastnické právo, musela být žaloba – logicky – zamítnuta. Z tohoto hlediska nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelčina základního práva na ochranu majetku. Jakékoliv její námitky vůči nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozsudku jsou pouze zástupné, není totiž pravdou, že by proti takovému rozhodnutí nemohl být podán řádný opravný prostředek, protože jím se primárně napadá výrok rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění. Konečně, bylo také opakovaně upozorněno, že rozsudek soudu není nepřezkoumatelný, trpí pouze vadami, které způsobují jeho obtížnou přezkoumatelnost (tj. přezkoumatelnost nevylučují). Pokud tyto vady odstranil odvolací soud na základě již dříve předložených důkazů a rozsudek potvrdil, nejde ani o překvapivé rozhodnutí, ani tím nezbavil stěžovatelku jedné instance, tedy ve svém souhrnu ji neodňal možnost jednat před soudem. Pokud stěžovatelce nebyla možnost jednat před soudem odňata, nemohla být úspěšná ani její žaloba pro zmatečnost, kterou napadla rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, tedy ani tímto způsobem nedošlo k zásahu do jejího práva na soudní ochranu. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na podrobná a přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí, a to v těch částech, ve kterých obecné soudy přímo reagují na stěžovatelčiny návrhy přednášené v průběhu řízení. Je příznačné, že řada těchto námitek byla vznášena opakovaně a jsou výronem subjektivních představ stěžovatelky (k takovým patří i tvrzení, že její věc měla být předložena velkému senátu Nejvyššího soudu, byť přímo v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 22.12.2005, č.j. 38 Cdo 2592/2005-265, Nejvyšší soud připomenul závěry rozsudku tzv. velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, č.j. 22 Cdo 1222/2001, tudíž taková věc již byla velkým senátem posuzována).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu