ECLI:CZ:US:2010:1.US.69.10.1
sp. zn. I. ÚS 69/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V. M., zastoupeného JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, advokátkou se sídlem 17. listopadu 230, Říčany, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 5. 2009, č. j. P 274/2002-891, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2009, č. j. 23 Co 378/2009-971, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů pro tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces. Konkrétní námitky stěžovatele jsou uvedeny v následujícím textu tohoto usnesení.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného a návrh matky na zvýšení výživného na jejich dvě děti nezl. J. V. M. a nezl. A. M., které jsou rozhodnutím soudu svěřeny do výchovy matce JUDr. J. H. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, kterému bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze zčásti vyhověno, a to tak, že se výživné od 1. 7. 2009 snižuje pro nezletilého J. V. na částku 20.000,- Kč měsíčně a pro nezletilého A. na částku 20.000,- Kč měsíčně. Tím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 5. 2002, č. j. Nc 86/2002-30, ve výroku o výživném, jímž byla schválena dohoda rodičů nezl. dětí, podle které se stěžovatel zavázal přispívat na výživu každého dítěte částkou 25.000,-Kč.
Okresní soud Praha - západ i Krajský soud v Praze ve svých vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázaly na napadená rozhodnutí.
Vedlejší účastnice, matka nezletilých, JUDr. J. H., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že údaje obsažené v ústavní stížnosti týkající se schopností a možností stěžovatele a jeho majetkových poměrů neodpovídají skutkovým zjištěním a provedenému dokazování u obecných soudů, stěžovatel záměrně neuvádí celý svůj majetek, údaji o majetku záměrně manipuluje a subjektivně je interpretuje. K tomu vedlejší účastnice v konkrétnostech (například) uvádí, že úkon stěžovatele, kterým své družce daroval polovinu rodinného domu v Praze 9 v hodnotě cca 6miliónů Kč, je nutno ve shodě s §96 odst.1 zákona o rodině posoudit tak, že se bezdůvodně vzdal majetkového prospěchu a hodnotu daru chápat jako úspory stěžovatele. Stěžovatel prý může i za současného zdravotního omezení platit na děti výživné minimálně v dosavadní výši; umožňují mu to jeho oficiální pracovní činnost, výnosy ze společností a z pronájmu bytu v Nepilově ulici a další majetek v podobě účasti v obchodních společnostech, hodnoty akcií, které drží a nemovitosti, které vlastní. Stěžovatel má dostatek majetku, aby část z něho prodal a takto získané prostředky použil na placení výživného, neboť plnění vyživovací povinnosti vůči dětem je jednoznačně prioritní. Vedlejší účastnice dále tvrdí, že stěžovatel změnil formu svého profesního působení ve snaze vyhnout se placení výživného a vyjadřuje pochybnost o validitě lékařských zpráv a závěrů, na základě kterých byl stěžovatel uznán částečně invalidním.
Stěžovatel v replice k vyjádření vedlejší účastnice uvedl, že se striktně držel skutkových zjištění, která byla učiněna obecnými soudy, a že vyjádření vedlejší účastnice se zcela míjí s podstatou ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají zejména z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodoval, zda právní závěry obecných soudů vyvozené ze skutkových zjištění jsou správné či nikoliv; zásadně není v jeho působnosti projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové nepřesnosti či omyly, jichž se dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové nepřesnosti či omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod účastníka řízení. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není zásadně jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu zpravidla nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým hodnocením vlastním.
Jinými slovy řečeno, v případě, kdy jsou závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu promítnout do svého rozhodnutí vlastní nové meritorní názory na věc, resp. přehodnocovat obecnými soudy správně zjištěný skutkový stav, a to ani tehdy, pokud by se s provedeným hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura z tohoto nálezu vyplývající).
Předmětem přezkumu u Ústavního soudu tedy zásadně nemůže být posouzení správnosti výše výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem.
V nyní projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočily způsobem natolik extrémním, že by bylo takové rozhodnutí očividně nespravedlivé či v důsledku porušení ústavních procesních principů neudržitelné. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - každou jednotlivou námitku stěžovatele do nejmenšího detailu.
III.
Ústavní soud ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí zejména následující.
1) Stěžovatel namítá (na str. 7 ústavní stížnosti), že na jedné straně soud v odůvodnění rozsudku konstatuje, že došlo k poklesu příjmů na straně stěžovatele (a že se stal částečně invalidním), a že naopak u matky došlo k výraznému nárůstu příjmů i vlastněného majetku, na druhé straně však ani odvolací soud tuto skutečnost odpovídajícím způsobem do rozhodnutí o výši výživného nepromítl. Odvolací soud - dle názoru stěžovatele - přesvědčivě nevysvětlil, proč snížil výživné jen o částku 5.000,- Kč na každé dítě, jestliže uznává, že příjmy otce radikálně poklesly a naopak příjmy matky se výrazně zvýšily, což se promítlo i do jejího celkového majetku.
Této námitce však nelze přisvědčit, neboť odvolací soud argumentoval, proč snížil výživné jen o částku 5.000,- Kč. Uvedl totiž a vysvětlil, že nižší částku majetkové poměry otce neodůvodňují (srov. str. 4 napadeného rozsudku). V tomto kontextu je namístě poukázat na str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, kde je - s odkazem na znalecké posudky - uváděno, že stěžovatel má v současné době majetek čítající jak majetek nemovitý, tak obchodní podíly, a to v hodnotě převyšující 15 miliónů Kč; proto okresní soud dovodil, že na stěžovatele je nutno pohlížet jako na osobu, jejíž životní úroveň je nebo by mohla být s ohledem na její majetkové poměry značně vysoká, a že na této vysoké životní úrovni se nezletilí mají právo podle §85 odst. 2 zákona o rodině podílet. Vzhledem k takto zjištěné výši majetku stěžovatele nelze považovat odvolacím soudem určené výživné v částce 20 tisíc Kč měsíčně za excesivní, zjevně nespravedlivé, což teprve by danou věc posouvalo do roviny ústavněprávní; zde se sluší poznamenat, že v případě relevantního snížení majetku stěžovatele lze znovu žádat o snížení výživného. Naopak, stěžovatelem (v ústavní stížnosti na str. 7 nahoře) deklarované snížení výživného na částku pouze 4 tisíce a 6 tisíc se jeví jako zjevně nepřiléhavé.
2) To platí tím spíše, jestliže okresní soud dovodil (na str. 7 napadeného rozsudku), že kromě majetku ve výši více než 15 miliónů Kč je třeba zohlednit i hodnotu poloviny domu v Praze 9, Třebešovská 78 (poznámka: dle znaleckého posudku vyžádaného soudem má tato nemovitost hodnotu 10.800.000,- Kč - srov. str. 6 nahoře napadeného rozsudku okresního soudu), kterou stěžovatel daroval své družce; tím se dle okresního soudu neodůvodněně vzdal majetkového prospěchu ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině. Ani tento závěr okresního soudu není excesivní (extrémně neracionální apod.), což teprve by posouvalo danou otázku do roviny ústavněprávní.
Stěžovatel odporuje tomuto závěru okresního soudu argumentací (na str. 3 ústavní stížnosti), že "se svoji družkou žiji dlouhodobě v harmonickém soužití ve společné domácnosti a že se jeho družka významně podílí na nákladech společného soužití, mimo jiné i tím, že z podstatné části kryje ze svých příjmů jeho každodenní potřeby, neboť s ohledem na vysoké výživné, které musí platit na své děti, by vůbec se svými příjmy v současné době nevystačil. Jeho družka v současné době nemá jinou možnost bydlení a s ohledem na jejich společné soužití bylo jeho morální povinností ji poskytnout jistotu bydlení."
Pravidlo zakotvené v §96 odst. 1 zákona o rodině o povinnosti soudu zkoumat při hodnocení možností, schopností a majetkových poměrů povinného, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu (mj.) majetkového prospěchu, chrání blaho dítěte, konkrétně jeho majetkovou sféru (umožňující však v důsledcích rozvíjet i jeho sféru nemajetkovou, tedy osobnostní). V případě, že by soud zjistil, že se povinný vzdal bez důležitého důvodu majetkového prospěchu, pak k takovému majetkovému úbytku na jeho straně při rozhodování o výši výživného nepřihlédne. Tedy, bude vycházet nikoli z fakticity majetkové sféry povinného, ale z její potencionality. Vychází se z premisy, že takový druh majetkového úbytku na straně povinného nelze klást spravedlivě k tíži dětí povinného.
Stěžovatel přesvědčivě nevysvětlil, proč jím uváděné skutečnosti - tj. že s družkou žije dlouhodobě v harmonickém soužití ve společné domácnosti, že se táž významně podílí na nákladech společného soužití, že jeho družka nemá jinou možnost bydlení - by měly být spravedlivě posouzeny k tíži jeho dětí v tom smyslu, že by i družce darovaná polovina nemovitosti neměla být považována za podklad pro rozhodování o výši výživného; důsledkem opačného přístupu by bylo snížení podkladu pro stanovení výše výživného pro stěžovatelovy děti, pro což racionální důvod není.
Ostatně, stěžovatel přesvědčivě nevysvětlil, proč spravedlivě "musel" polovinu své nemovitosti družce darovat. Opačný postup by přece neznamenal, že by s ním nemohla v této (či jiné) nemovitosti (stěžovatel nadto pronajímá byt ve svém vlastnictví) bydlet; rozdíl by byl jen v tom, že družce by vlastnický titul k polovině domu nenáležel. Proto argument, že družka nemá kde jinde bydlet, není rozumný. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že se jeho družka významně podílí na nákladech společného soužití, pak ani z toho neplyne spravedlivá "nutnost" darovat jí polovinu nemovitosti; to již proto, že se naopak stěžovatel - před darováním poloviny nemovitosti družce - významně podílel na nákladech společného soužití tím, že družce umožňoval ve svém domě bydlet.
V této souvislosti lze pro úplnost dodat, že i kdyby byl dílčí závěr okresního soudu, že se stěžovatel takto vzdal "bez důležitého důvodu" majetkového prospěchu, excesivní - což podle přesvědčení Ústavního soudu není - celkový závěr odvolacího soudu o výši výživného by excesivní nebyl; to platí již s ohledem na skutkový závěr soudů o majetku stěžovatele přesahujícího 15 miliónů Kč (tedy i bez družce darované poloviny nemovitosti), což je zásadně významné.
3) V tomto kontextu stěžovatel rovněž namítá, že i kdyby polovinu předmětné nemovitosti družce nedaroval, zpeněžit by jí nebylo možné ani nájmem ani prodejem, neboť by to značilo bydlení s cizí osobou. Ani tuto argumentaci nelze přijmout. Obecně platí, že pokud povinný není ze svých příjmů schopen platit určenou výši výživného, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro zaplacení výživného použít (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 244/03). Zde stěžovatel opomíjí alternativu prodeje celé nemovitosti v hodnotě 10.800.000,- Kč. Ústavní soud dále podotýká, že stěžovatel vlastní i jiné majetkové hodnoty. Kupříkladu okresní soud zjistil ze znaleckého posudku cenu jeho obchodních podílů takto:
1.900.000,- až 2.100.000,- Kč ve spol. MAC, s. r. o.; 0-1.000,000,- ve spol. HOTEL TIME, a. s.; 2.453.000,- Kč ve spol. TK reality, s. r. o.; 87 tisíc ve spol. NORIKUM, s. r. o., a nezjištěná výše ve spol. Česká parforsní společnost, s. r. o. (srov. str. 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Stěžovatel tudíž opomíjí, že zpeněžit lze nejen shora označenou nemovitost, ale i např. i jeho obchodní podíly. To platí tím spíše, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že u něj došlo ke změně zdravotního stavu; je částečným invalidním důchodcem a je v předdůchodovém věku, což limituje jeho schopnosti dále pracovat, a pokud nechce riskovat své zdraví, nemůže svoji dosavadní odbornou činnosti ze zdravotních důvodů vykonávat. Nadto, stěžovatel je vlastníkem rovněž bytu, který pronajímá a jehož cena je (včetně garáže) 7.300.000,- Kč; na to nemění nic skutečnost, že tento byt je ještě zatížen částečně hypotékou, tj. ve výši 2.950.000,- Kč.
4) Ústavní soud dále konstatuje - ve vztahu k části ústavní stížnosti - že stěžovatel (srov. např. str. 5 - 6 ústavní stížnosti) klade přílišný důraz na své vlastní příjmy, které pak srovnává s především s příjmy svých dětí z nájmu poloviny nemovitosti v Úhonicích, která jim patří.
Majetkovou sféru výživou povinného však nelze posuzovat jen z jeho příjmu. V řízení o určení vyživovací povinnosti rodiče k dítěti je zapotřebí zjišťovat a pak reflektovat celkové poměry rodičů - jejich schopnosti, možnosti a majetkové poměry [věk, zdravotní stav, aktuální rodinné poměry (další vyživovací povinnosti, nové manželství), dosažení vzdělání, resp. odbornou kvalifikaci a objektivní možnost dosahovat co nejvyššího příjmu vlastním přičiněním, zejména vlastní prací, majetkové poměry (movitý a nemovitý majetek, příjmy z jiné než závislé činnosti, objektivní možnosti získat další příjem kupř. dispozicí s vlastním majetkem, lze-li takovou dispozici na osobě povinné výživou spravedlivě požadovat)] a dosavadní celkovou životní úroveň toho kterého rodiče. To vše má význam s přihlédnutím k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě pečuje (srov. tato hlediska vymezená judikaturou obecného soudu, např. v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 10 Co 550/2002).
Smyslem zákonného pravidla, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (srov. §85 odst. 2 větě druhé zákona o rodině), je zamezit tomu, aby dítě mělo po rozvodu nižší životní úroveň než před rozvodem rodičů, tedy eliminovat možnou diskriminaci (v materiální sféře) dětí, jejichž rodiče spolu již nežijí (k tomu srov. např. Hrušková, M. a kolektiv: Zákon o rodině/Zákon o registrovaném partnerství, 4. vydání, 2009, s. 403 - 404). Tu nelze nevidět, že za předpokladu, že by se stěžovatel a jeho bývalá manželka nerozvedli, jejich děti by se na jejich životní úrovni ve všech jejích aspektech měly podílet. Obecné soudy tak vycházely z rozumného názoru, že děti stěžovatele mají právo těžit nejen z jeho příjmu, ale z celého jeho majetku; nejen ze stěžovatelova příjmu totiž plyne jeho životní úroveň.
5) Stěžovatel dále namítá, že matka dětí má výrazně větší majetek než on sám (srov. např. str. 3 ústavní stížnosti). To však pro určení výživného tak, aby děti povinného zásadně sdílely jeho životní úroveň, není zcela klíčové. Nadto, dle §85 odst. 3 zákona o rodině platí, že při určení rozsahu vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje.Toto kritérium svědčí převážně matce dětí. Na tom nemění nic podstatného ani stěžovatelovo tvrzení, že se s dětmi často stýká, po dobu asi jedné čtvrtiny roku. I kdyby tedy matka dětí měla větší majetek než stěžovatel, musely by soudy přihlédnout k tomu - na rozdíl od stěžovatele - že matka pečuje ve výrazně větší míře o děti osobně, což pak konsekventně ovlivňuje výši výživného placeného otcem. Ostatně, není ani zřejmé, odkud stěžovatel čerpá tvrzení, že matka dětí má majetek ve výši 27.100.000,- Kč (srov. str. 3 ústavní stížnosti). Kupříkladu odvolací soud uvádí, že její majetek v současné době činí 21.000.000,- Kč. Tu lze jen zopakovat, že obecné soudy zjistily hodnotu majetku stěžovatele ve výši přesahující 15 miliónů, a že je třeba vzít v úvahu i družce darovanou polovinu nemovitosti, jejíž hodnota činí 10.800.000,- Kč.
6) Stěžovatel uvádí (na str. 3 ústavní stížnosti), že nebylo bráno v potaz, že "tento majetek" je zatížen hypotékou ve výši 2.950.000,- Kč. Na straně 4 ústavní stížnosti praví, že hypotéka vázne na bytě (srov. str. 6 napadeného rozsudku okresního soudu); patrně se tedy jedná o byt v Praze 9, Nepilova 3 vč. garáže (v hodnotě 7.300.000,- Kč), který má být zatížen hypotékou [to plyne již z toho, že stěžovatel vlastní dvě nemovitosti - srov. str. 4 rozsudku okresního soudu - a používá textuální rozlišení na "byt" a "dům" (srov. např. str. 3 ústavní stížnosti, resp. "obytný dům" na str. 4 ústavní stížnosti, "rodinný dům" na str. 4 ústavní stížnosti); i okresní soud rozlišuje na str. 4 svého rozsudku "dům" a "byt"]. Přitom k tomu stěžovatel dodává, že "Byt pronajímá, avšak příjem z tohoto pronájmu slouží k úhradě hypotéky, která na bytě vázne, takže z tohoto zdroje příjem, který by mohl použít pro svoji potřebu a potřebu dětí, nemá." (srov. str. 4 ústavní stížnosti). Ze skutečnosti, že stěžovatel splácí hypotéku - nicméně současně ji splácí z příjmu za pronájem předmětného bytu - neplyne, že by předmětný byt ve vlastnictví stěžovatele neměl být do souhrnu majetku stěžovatele zahrnut. Ostatně, z napadených rozhodnutí nelze dovozovat, že obecné soudy všechny tyto okolnosti nebraly v úvahu.
7) Stěžovatel tvrdí, že výživné na děti spotřebovává matka pro sebe (srov. str. 5 nahoře ústavní stížnosti). Nicméně jako argument předkládá toliko to, že tu jsou "prakticky nulové úspory dětí", "jak to matka přiznala v rámci své výpovědi před soudem". Nicméně, i kdyby matka dětí z výživného dosud nic neuspořila, neplyne z toho bez dalšího, že by jej spotřebovala pro sebe. Přece stejně tak - resp. tím spíše - může platit, že veškeré výživné spotřebovala pro potřeby dětí, a proto z něj nic již posléze neuspořila. Ostatně, stěžovatel ani neuvádí, v jaké výpovědi před soudem měla matka dětí přiznat prakticky nulové úspory z výživného pro děti; úkolem Ústavního soudu nemůže být perfekcionalisticky do všech detailů pročítat spis a snažit se z něj nespecifikovanou námitku stěžovatele vyčíst.
8) Stěžovatel namítl, že dětem daroval svoji polovinu vily v Úhonicích, v okresním soudem zjištěné hodnotě 8.500.000 Kč. Odvolací soud tuto skutečnost reflektoval, a konstatoval, že stěžovatel tím částečně zabezpečil jejich životní úroveň (srov. str. 3 dole napadeného rozsudku odvolacího soudu).
9) Stěžovatel konečně namítl, že napadená rozhodnutí soudů jsou odrazem současného přístupu obecné justice k problematice výživného, která jakoby a priori předpokládá, že povinný rodič podvádí a soudu neuvádí pravdu o svých majetkových poměrech (na str. 7 ústavní stížnosti). Pro takové tvrzení však stěžovatel nepředkládá žádný argument (důkaz), a proto jde o pouhou spekulaci. Ústavní soud podotýká, že nic takového z obsahu napadených rozhodnutí dovodit nelze.
III.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. září 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu