ECLI:CZ:US:2010:1.US.699.10.1
sp. zn. I. ÚS 699/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 1. července 2010 sp. zn. I. ÚS 699/10 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2010 č. j. 4 Cmo 379/2009-225, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně.
I. Výrok II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2010 č. j. 4 Cmo 379/2009-225 se zrušuje.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, tedy i o nákladech nalézacího řízení. Ústavní stížnost opírá zejména o následující důvody.
Ústavní stížností napadaným rozhodnutím vrchní soud, jako soud odvolací, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, plně vyhověl stěžovatelově žalobě a rozhodl i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 47 526,40 Kč.
Soud nejprve - podle názoru stěžovatele - správně uzavřel, že vzhledem k jeho úspěchu ve věci mu přísluší i právo na plnou náhradu nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů; posléze však nesprávně aplikoval rozhodné právo. Odvolací soud totiž při rozhodování o otázce náhrady nákladů nalézacího řízení aplikoval nesprávně vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "paušální vyhláška"), namísto správné aplikace uvedené vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. Opominul totiž bod 10 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (dále jen "zákon č. 30/2000 Sb."), který zní: "Odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů.". Účinnost tohoto zákona nastala dne 1. 1. 2001, leč předmětné soudní řízení nalézací začalo již v roce 1999. Je tedy podle stěžovatele nepochybné, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nalézacího mělo být rozhodnuto za použití "dosavadních právních předpisů", jinými slovy, podle advokátního tarifu, a nikoli podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Stěžovatel dovodil, že vrchní soud tím porušil jeho základní právo na spravedlivý proces garantované mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasáhl i do jeho majetkové sféry, čímž porušil mj. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby Ústavní soud shora citovaný výrok II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 12/31 Cm 31/2000. Zjistil, že stěžovatel podal 8. 10. 1999 u Krajského soudu v Brně žalobu na zaplacení dlužné částky 88 851,90 Kč s přísl. vůči žalovanému Ing. P. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - dále jen "vedlejší účastník"). Žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2009 č. j. 12/31 Cm 31/2000-200 zamítnuta a soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z 14. 1. 2010 č. j. 4 Cmo 379/2009-225 rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 44 809 Kč s přísl. (výrok I). Výrokem II bylo stanoveno, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 47 526,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobce. Výrok II vrchní soud odůvodnil takto:
"Podle ust. §224 odst. 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. uložil odvolací soud žalovanému povinnost nahradit náklady řízení žalobci. Ty tvoří náklady řízení před soudem prvního stupně: zaplacený soudní poplatek 3 556 Kč, odměna advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 22 405 Kč, 9x paušální náhrada hotových výloh po 300 Kč, celkem 28 661 Kč. Před odvolacím soudem: odměna advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 14 918 Kč, 2x300 Kč režijní paušál, cestovné z Brna do Olomouce a zpět osobním automobilem 955,40 Kč a náhrada za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč a soudní poplatek z odvolání 1 792 Kč, celkem 18 865,40 Kč.".
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Olomouci. Uvedl, že z jeho strany došlo při rozhodování o náhradě nákladů nalézacího řízení k pochybení, neboť přehlédl, že k zahájení řízení došlo před účinností vyhlášky č. 484/2000 Sb. Vrchní soud dále souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti a k vyjádření Vrchního soudu v Olomouci nevyjádřil.
Ústavní soud se dotázal rovněž stěžovatele, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; zároveň ho poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude se mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Takováto situace pak v právě projednávané věci nastala, takže souhlas stěžovatele je presumován.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků řízení upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) [1]; dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv [2] a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva [3].
V souladu s tím pak Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
[1] Z pohledu relevantního podústavního práva dopadají na právě projednávanou věc zejména ustanovení §151 a 224 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tak jak to stanoví část dvanáctá hlava I bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., kde se praví: "Odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů.". Zákon č. 30/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001.
V předmětné věci Ústavní soud ve smyslu §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu důvod k posuzování ústavnosti uvedených procesních předpisů neshledal.
[2] Ustanovení §151 odst. 3 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. stanovilo, že: "Náklady řízení určí soud podle sazebníků a podle zásad platných pro náhradu mzdy a hotových výdajů. Určit výši nákladů může i předseda senátu až v písemném vyhotovení rozhodnutí.".
Ze skutečností vyplývajících ze soudního spisu, jakož i z napadeného rozhodnutí vrchního soudu je zřejmé, že postupoval-li tento soud při určení náhrady nákladů řízení podle paušální vyhlášky, a nikoli podle advokátního tarifu, nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z ustanovení §151 odst. 3 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. neurčil správně náhradu nákladů řízení pro účastníka řízení, který měl ve věci úspěch. O tom se hovoří i v další části tohoto nálezu.
[3] Co se týká posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu ty případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje, zda obecným soudem aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, nebyla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou tohoto práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85), dále též nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421)].
Další skupinu představují případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o posouzení otázky interpretace určitého ustanovení práva při jeho aplikaci [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), dále nález sp. zn. III. ÚS 74/02 (viz výše)].
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva obecným soudem, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž týž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02).
Vycházeje ze shora nastíněných zásadních východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že se obecný soud nesprávnou aplikací předpisů upravujících výpočet výše náhrady nákladů řízení, resp. předpisů upravujících intertemporální hranice pro aplikaci norem stanovících tento výpočet, dopustil libovolné aplikace podústavního práva, a tím porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než výrok II napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušit [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Obecný soud - po aplikaci na věc dopadajícího právního předpisu - posoudí i zásah napadeného rozhodnutí do základního práva stěžovatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V.
Ústavní soud se zabýval i návrhem stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Zde lze odkázat na ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odstavce 4 uvedeného ustanovení Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem v řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných situacích, kdy to odůvodňují zejména konkrétní okolnosti případu. Stěžovatelově ústavní stížnosti bylo sice vyhověno, leč žádné jiné důvody ve věci ani v poměrech stěžovatele z obsahu spisu nevyplývají. Proto Ústavní soud podmínky přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli neshledal a jeho návrhu v tomto směru nevyhověl.