ECLI:CZ:US:2010:1.US.71.10.1
sp. zn. I. ÚS 71/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. P., CSc., zastoupeného JUDr. Karlem Svobodou, advokátem se sídlem nám. Míru 4/5, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2009, č. j. 16 Co 104/2009-324, a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 31. 3. 2009, č. j. 11 C 71/2006-279, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově (dále také "soud prvního stupně"). Usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, který zamítl stěžovatelem podanou žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, garantované čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž se jako žalobce domáhal zaplacení částky 13 200,- Kč s příslušenstvím.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel podal u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově žalobu na svého bývalého zaměstnavatele AL INVEST Břidličná, a. s., kterou se domáhal zaplacení stimulační odměny za 1. čtvrtletí roku 2003, kterou měl sjednanou s žalovaným na základě manažerské smlouvy a rovněž směrnice OS 01-02 platnou pro rok 2003. Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově však tuto žalobu rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č. j. 11 C 71/2006-193 zamítl. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal, kdy Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 3. 2008, č. j. 16 Co 45/2008-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Jak stěžovatel uvádí, proti oběma rozsudkům, tedy rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, podal žalobu na obnovu řízení, a proti rozsudku soudu prvního stupně rovněž žalobu pro zmatečnost. Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově usnesením ze dne 31. 3. 2009, č. j. 11 C 71/2006-279, však žalobu na obnovu řízení i žalobu pro zmatečnost zamítl, což rovněž potvrdil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 16 Co 104/2009-324.
Stěžovatel uvádí, že při jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího byly brány v úvahu pouze výpovědi svědků na straně žalovaného, přičemž nebyly doloženy řádnými listinnými důkazy, které by prokazovaly pravdivost tvrzení těchto svědků. Tímto postupem a následně rovněž vyhodnocením důkazů tak mělo dojít k poškození stěžovatele na jeho právech. Stěžovatel považuje oslabení věrohodnosti svědeckých výpovědí za prokázané předložením organizační směrnice OS 01-02 platné pro rok 2003, kterou v rozhodné době, tedy době jednání soudů a vydání rozhodnutí, neměl k dispozici. Soudy dle stěžovatele vycházely z neplatné směrnice OS 01-02 vztahující se k roku 2002. Platná směrnice pro rok 2003 měla být žalovaným poskytnuta teprve při projednávání žaloby na obnovu řízení. Z této směrnice dle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že pro rok 2003 byla stanovena jiná kritéria pro stimulační odměňování a rovněž postup pro zadávání úkolů zaměstnancům a vedoucím zaměstnancům. Stěžovatel tak uvádí, že nebyl hodnocen v souladu s platnou směrnicí, nýbrž podle "individuálního hodnocení, spíše však podle nálady jeho nadřízeného." Jako důkaz tedy neměla být provedena směrnice platná pro rok 2002, ale směrnice platná pro rok 2003.
Stěžovatel, jak sám uvádí, se o skutečnosti obsahové neshody směrnice platné pro rok 2002 a směrnice platné pro rok 2003 dozvěděl až po odvolacím řízení u odvolacího soudu, kdy soud po žalovaném požadoval vysvětlení, jakým způsobem byly úkoly zadány. Dle stěžovatele žalovaný uvedl, že dle směrnice OS 01-02, měl záměrně zamlčet, že směrnice platná pro rok 2003 není identická se směrnicí platnou pro rok 2002. Soud se tak dle stěžovatele nezabýval zjištěním, že stěžovatel sice věděl, že směrnice se vydávají každým rokem, avšak po dobu trvání pracovního poměru v roce 2003 nebyl žalovaným se zněním nového obsahu uvedené směrnice seznámen, a to zejména co do způsobů ukládání úkolů a jejich vyhodnocování. Seznámení se se směrnicí se dle stěžovatele potvrzovalo podpisem na zvláštním dokumentu, avšak takový dokument stěžovatel po dobu svého pracovního poměru neměl obdržet. Změny tak stěžovatel zjistil až po prostudování znění směrnice platné pro rok 2003, k čemu však došlo až po pravomocném rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nepožadovaly jako důkaz na straně žalovaného dokladování skutečně platnou směrnicí. Dle stěžovatele však jde o zcela zásadní důkaz, který je významný pro obnovu řízení. Ze strany soudů rovněž mělo dojít k pochybení, když nesprávně vyhodnotily nárokové a nenárokové složky pro rok 2003. Podle stěžovatele je ve směrnici stanoveno, že zaměstnanci přísluší odměna k základní mzdě a její výplata je stanovena plněním ukazatelů. Jestliže zaměstnanec tyto ukazatele splní, je zaměstnavatel povinen tuto odměnu vyplatit. Nikde tedy není stanoveno, že jde o složku nenárokovou, kdy zaměstnavatel sám rozhoduje o tom, zda odměnu přizná, či nikoliv.
Tvrzení odvolacího soudu, že nelze dovodit vznik stěžovatelova nároku na stimulační odměnu vyšší, než byla vyplacena, je dle stěžovatele pouhá spekulace.
Stěžovatel dále postupu obecných soudů vytýká skutečnost, že na třetím jednání ve věci mělo dojít k obměně přísedících. Ve spise navíc neměla být obsažena pozvánka na jednání, která by dokázala, že přísedící byly na jednání pozvány včas.
V neposlední řadě stěžovatel poukazuje na skutečnost, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí neměly vypořádat s právně významnými námitkami stěžovatele.
Dle stěžovatele nebylo dodrženo jeho právo na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky garantované čl. 28 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 28 Listiny základních práv a svobod:
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že dne 11. 5. 2006 stěžovatel u Okresního soudu v Bruntále podal žalobu proti žalovanému AL INVEST Břidličná, a. s. , se sídlem Bruntálská 167, Břidličná na zaplacení částky 13 200,- Kč s příslušenstvím, která mu měla být vyplacena jako odměna dohodnutá manažerskou smlouvou uzavřenou s žalovaným. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 10. 2007, č. j. 11 C 71/2006-193 byla tato žaloba zamítnuta. V odůvodnění soud uvádí, že nárok na zaplacení částky 13 200,- Kč stěžovateli nevznikl, druhou část stimulační složky označil za nenárokovou část mzdy.
Dne 22. 11. 2007 stěžovatel uvedený rozsudek napadl odvoláním, avšak odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2008, č. j. 16 Co 45/2008-222, napadený rozsudek potvrdil, přičemž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Dne 23. 7. 2008 stěžovatel rozhodnutí napadl žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení. Namítal zejména nesprávnost závěrů soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Uváděl, že nesouhlasí s názorem obecných soudů, které stěžovateli zadané úkoly označují za neměřitelné a nekvantifikované. Stejně tak uváděl, že na jednání odvolacího soudu žalovaný sdělil, že úkoly byly zadávány podle směrnice OS 01-02 platné pro rok 2003. Stěžovatel však o této směrnice neměl vědět, protože podle jeho tvrzení byla vydána až po jeho odchodu do důchodu. Proto je dle něj uvedená směrnice novou skutečností a je tak důvodem pro obnovu řízení. Důvodem zmatečnosti dle stěžovatele mělo být nesprávné obsazení senátu soudu prvního stupně při jednání, na němž bylo rozhodnuto. Přísedící (ženy) se dle stěžovatele o jednání dozvěděly až těsně před jeho konáním, předchozího řízení se dle něj neúčastnily, a nemohly se proto na jednání řádně připravit.
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově, jenž o žalobě na obnovu řízení i žalobě na obnovu řízení rozhodoval, obě žaloby usnesením ze dne 31. 3. 2009,
č. j. 11 C 71/2006-276, zamítl. V odůvodnění uvedl, že se nejdříve zabýval žalobou pro zmatečnost. Konstatoval, že stěžovatel zejména nedodržel lhůtu stanovenou občanským soudním řádem, a stejně tak dle soudu prvního stupně nebyla splněna podmínka, že pro nesprávné obsazení soudu může být napadeno rozhodnutí, kterým se řízení končí. Navíc, dle soudu prvního stupně věcný důvod pro vyslovení zmatečnosti zde nebyl dán ani s ohledem na ustanovení §119 odst. 3 občanského soudního řádu, dle nějž je změna v obsazení senátu možná, neboť právě z důvodu změny v obsazení senátu byl konstatován dosavadní průběh řízení.
V odůvodnění co do žaloby na obnovu řízení soud prvního stupně uvádí, že se zabýval pouze posouzením otázky, zda existují skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které stěžovatel nemohl bez své viny použít v původním řízení a které mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. V odkazu na směrnici OS 01-02 platnou pro rok 2003 však soud prvního stupně důvod pro povolení obnovy neshledal, a to zejména proto, že, jak stěžovatel sám uvedl, věděl, že směrnice jsou vydávány pro každý rok, a mohl tedy předpokládat, že se tak stane i v roce 2003 a měl tak možnost její provedení navrhnout už v předchozím řízení. Navíc soud prvního stupně konstatoval sdělení stěžovatele, že skutečný obsah obou směrnic je shodný, proto ani v tomto směru by pro něj nová směrnice nemohla přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Dne 6. 5. 2009 stěžovatel podal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Namítal, že ze směrnice OS 01-02 vyplývá, že pro rok 2003 byla stanovena jiná kritéria a rovněž tak postup pro zadávání úkolů zaměstnancům a vedoucím zaměstnancům. Stěžovateli neměly být stanoveny pro I. čtvrtletí 2003 úkoly v souladu s touto směrnicí a stejně tak neměl být hodnocen v souladu s platnou směrnicí, ale dle individuálního hodnocení. Stěžovatel dále uvedl, že směrnice nejsou identické, a proto měl být odměňován podle směrnice platné, nikoliv neplatné. Stěžovatel opět zdůraznil, že nesouhlasí se závěrem o souladu změny obsazení senátu s právním řádem a se závěrem o nedodržení lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2009, č. j. 16 Co 104/2009-324, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně správně neshledal důvod zmatečnosti spočívající v tom, že u jednání soudu prvního stupně došlo oproti předchozím konaným jednáním ke změně v obsazení senátu spočívající ve změně osob přísedících. Stejně tak dle odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně správně i o žalobě na obnovu řízení, neboť směrnice OS 01-02 s účinností k 1. 1. 2003 nepředstavuje skutečnost nebo důkaz, který by mohl pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť nelze dovodit, že by stěžovateli vznikl nárok na stimulační odměnu ve větším rozsahu, než který mu byl žalovaným po vyhodnocení skutečně stanovených individuálních úkolů přiznán. Odvolací soud dodává, že nebyly-li stěžovateli stanoveny individuální úkoly podle směrnice platné pro rok 2003, nelze od těchto neuložených, a tedy ani nesplněných individuálních úkolů, odvíjet právo stěžovatele na stimulační odměnu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými usneseními Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově a soudním spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
K ustanovení čl. 28 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, je nutno především uvést, že v souladu s čl. 41 Listiny je možno se práv, zaručených citovaným článkem, domáhat pouze v mezích zákona, který toto ustanovení provádí. Z ústavní stížnosti stěžovatele, usnesení obecných soudů a vyžádaného spisu však nijak nevyplývá, že by stěžovatel nebyl za svou práci spravedlivě odměňován nebo že by mu bylo vytvořeny neuspokojivé pracovní podmínky.
K ostatním stěžovatelem uvedeným argumentům Ustavní soud uvádí, že obecné soudy rozhodovaly plně v souladu s právními předpisy a stěžovatele na jeho právech nijak neomezily ani nepoškodily. Rozhodnutí soudů, ať již v původním řízení, jenž bylo ukončeno pravomocnými rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího, tak i v řízení o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost, byla vždy řádně odůvodněna a se všemi námitkami a tvrzeními stěžovatele se dostatečně vypořádala. Nelze tedy uznat argument stěžovatele, že jeho tvrzení nebyla obecnými soudy brána v úvahu.
Jestliže tedy soud prvního stupně i soud odvolací zmíněnou otázku posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnily, jde o právní závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu