ECLI:CZ:US:2010:1.US.795.10.1
sp. zn. I. ÚS 795/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Občanského sdružení "Občané za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích", se sídlem Brno - Kníničky, U Luhu 23, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2009, čj. 4 Ans 12/2009 - 110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností shora označené občanské sdružení (dále jen "stěžovatel") navrhlo zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, čj. 31 Ca 238/2006 - 86. Podle stěžovatele došlo tímto usnesením Nejvyššího správního soudu k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost odůvodnil tím, že Nejvyšší správní soud nevzal do úvahy skutečnosti, na které stěžovatel v podané kasační stížnosti upozornil, zejména to, že podání žaloby bylo v daném případě podmíněno protiprávním jednáním žalovaného. Teprve právním výkladem Nejvyššího správního soudu, podaným v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 4 Ans 1/2008 - 63, bylo objasněno, že v dané situaci je, s ohledem na ustanovení §79 odst. 1 SŘS, pasivně legitimován nadřízený orgán.
Z připojeného usnesení Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že poté, co věc proběhla řízením o kasační stížnosti stěžovatele, na základě které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2008 usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení, rozhodl týž krajský soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, čj. 31 Ca 238/2006 - 86. Žalobu stěžovatele zamítl a v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu konstatoval, že podle §9 odst. 2 SŘS je žalovaným, a tudíž pasivně legitimovaným, ten správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel označil jako žalovaného Statutární město Brno, Městská část Brno - Žabovřesky, nezbylo mu než žalobu zamítnout, neboť stěžovatel se domáhal vydání rozhodnutí u jiného orgánu, než který k tomu byl věcně příslušný.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, po jejímž posouzení Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je nepřípustná podle §104 odst. 2 SŘS, neboť směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Krajský soud o nákladech řízení rozhodoval v souvislosti s rozhodnutím o věci samé podle §60 odst. 1 SŘS. Vyšel ze zásady, že v řízení úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil proti účastníkovi, který v řízení neměl úspěch.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že podle §104 odst. 3 písm. a) SŘS je kasační stížnost nepřípustná i proti rozhodnutí, jímž nižší soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. To neplatí pouze v případě, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Toto ustanovení zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, ve které již jednou svůj závazný právní názor vyslovil a krajský soud se tímto právním názorem řídil. To se právě stalo i v posuzované věci. Proto i kdyby stěžovatel v kasační stížnosti brojil proti celému výroku napadeného rozsudku krajského soudu, musela by být, s ohledem na výše uvedené, odmítnuta jako nepřípustná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl shora označené usnesení Nejvyššího správního soudu tvrzením, že se nezabýval jeho argumenty. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti zopakoval doslova stejné argumenty, které uvedl již v kasační stížnosti.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. O takový případ se ve zkoumané věci nejedná.
Po přezkumu ústavnosti celého řízení a rozhodnutí z tohoto řízení vzešlého, dospěl Ústavní soud k závěru, že argumenty Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti stěžovatele jsou jasně vyloženy a opírají se o relevantní ustanovení SŘS. Ústavní soud se s právním hodnocením i závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkazuje. Ve věci tak neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavně právní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu