ECLI:CZ:US:2010:1.US.811.10.1
sp. zn. I. ÚS 811/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců a Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 13 To 184/2009, a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 6 T 76/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecného soudu sp. zn. 6 T 76/2008, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře byl stěžovatel uznán vinným - ve spolupachatelství - trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), tr. z. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. z. a byl mu uložen společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let; soud uznal oba spolupachatele povinnými nahradit poškozenému škodu. Trestního činu se stěžovatel spolu s dalším obviněným D. T. dopustil vloupáním do 3 osobních automobilů a odcizením věcí z nich, popsaných ve výroku napadeného rozsudku. Okresní soud konstatoval, že se stěžovatel dopustil tohoto jednání, byť byl trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 4. 2005 odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1e tr. ř. k zákazu pobytu v okrese Havlíčkův Brod v trvání 2 let, který vykonal dne 21. 4. 2007. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze odvolání stěžovatele podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces neprovedením (neakceptováním) důkazního návrhu na výslech svědků. K tomu stěžovatel uvádí, že "Tvrzené navrhované důkazy měly a mají nepochybně souvislost s předmětem řízení. Tyto důkazy mohly také nepochybně vyvrátit tvrzení spoluobžalovaného proti navrhovateli. A v neposlední řade nelze argumentovat tím, že by tyto důkazy byly nadbytečné, protože zda byl či nebyl navrhovatel dne 31.12.2007 na místě činu nemohl soud I. stupně, ani odvolací soud bez důvodných pochybností zjistit (s praktickou jistotou), když navrhovatel svou přítomnost od počátku řízení popíral a důkazy o této skutečnosti navrhované provedeny nebyly."
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí příslušné věci (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995 nebo v poslední době např. usnesení sp. zn. I. ÚS 755/10 ze dne 19. 5. 2010).
Taková situace nastala i v této souzené věci.
To potvrdil i odvolací soud, který v napadeném usnesení uvedl, že "jestliže okresní soud náležitě zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, právem výslechy dalších svědků neprováděl, neboť tito svědci (přítelkyně a matka obžalovaného)... by stěží mohli na skutkových závěrech prvého soudu cokoli zvrátit..." To je z hlediska ústavní konformity námitky stěžovatele klíčové. V tomto směru lze odkázat na obdobnou argumentaci ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 755/10.
Zde lze citovat i další judikaturu Ústavního soudu, dle níž (v tam souzeném případě) odmítnutím důkazního návrhu pro nadbytečnost nedošlo k porušení základních práv a svobod, a to dokonce ani tehdy, jestliže tato nadbytečnost nebyla explicitně zmíněna v rozhodnutí obecného soudu; to je rozdíl oproti napadenému usnesení odvolacího soudu, takže uvedená judikatura je tím spíše pro nyní posuzovanou věc použitelná. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 452/07 Ústavní soud uvedl: "Implicitní závěr okresního soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne i z toho, že paušálně neodmítl navržené důkazy, ale dva navržené důkazy provedl (sv. R., K.) a následně ihned (srov. str. 471 spisu) přistoupil k vyhlášení rozsudku. Tedy v samotné okolnosti, že okresní soud v protokolu o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí určitých stěžovatelem navržených důkazů, nelze v dané věci spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05]." V usnesení sp. zn. II. ÚS 744/06 Ústavní soud konstatoval: "Za vadu lze považovat pouze stav, kdy neprovedení navrženého důkazu není soudem zdůvodněno. Jde o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. o stav, kdy z celého průběhu řízení a z obsahu odůvodnění nelze dovodit, že možnost provedení takového důkazu soud nebral vůbec do úvahy. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá jeho závěr, že provedené důkazy postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Z toho lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. V okolnosti, že obecné soudy v protokole o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedly důvody, které je vedly k neprovedení uvedeného důkazu, je možno spatřovat pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 189/05). Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí. Nelze totiž přehlížet, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje též právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě."
Ústavní soud dodává, že v této souzené věci odmítl odvolací soud provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů též z dalšího důvodu; jde o rozpor ve vlastní obhajobě stěžovatele, neboť: "obžalovaný na svou obhajobu nejprve uváděl, že byl se svou přítelkyní a teprve následně obhajobu změnil a uvedl, že trávil Silvestr u rodičů v Kolíně." Ostatně, sám stěžovatel v ústavní stížnosti tuto část odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu konkrétně nerozporoval.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatelem navržení svědci byli jeho přítelkyně, matka, sestra a její přítel, kteří měli - dle stěžovatele - vyvrátit tvrzení spoluobviněného T., že se stěžovatel měl dne 31. 12. 2007 zdržovat v nočních a ranních hodinách v místech T. uváděných (srov. str. 2 ústavní stížnosti dole a č. l. 157 spisu). Zde však nelze nevidět, že jasná výpověď D. T. byla nepřímo podpořena i výpověďmi svědků M. a R., které korespondují a nevykazují podstatné rozpory. Co se týče D. T., krajský soud dovodil, že nebyl nalezen žádný motiv, který by T. vedl k výpovědi nepravdivé.
Pro úplnost lze doplnit, že odmítnutí předmětného stěžovatelova důkazního návrhu se týkalo toliko jednoho dílčího útoku pokračující trestné činnosti ze dne 31. 12. 2007; tudíž ve vztahu ke zbylým dvěma dílčím útokům stěžovatelem navržený důkaz neměl relevanci zcela žádnou.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje - s přihlédnutím k odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího i soudu odvolacího jako celku - že se odvolací soud dostatečným způsobem vypořádal jak z formálního, tak i z materiálního hlediska s důkazními návrhy stěžovatele, jestliže je - pro nadbytečnost a pro postupnou změnu jeho obhajoby - odmítl.
III.
V dalším se stěžovatel již jen omezil toliko na tvrzení, že názor odvolacího soudu, že nalézací soud náležitě zjistil skutkový stav věci, je nesprávný.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům obou stupňů - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
IV.
Stěžovatel se dovolal i nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 617/2000 ze dne 4. 10. 2001. Ani tento nález však nepopřel klíčovou tezi pro nyní posuzovanou věc, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí příslušné věci. V citovaném nálezu Ústavní soud vytkl orgánům činným v trestním řízení, že "jestliže vyšetřovatel zamítl stěžovatelův návrh na doplnění vyšetřování jen proto, že usoudil, že navrhovaný důkaz by vyzněl pravděpodobně "ve prospěch obviněných" a že by jeho provedením "nedošlo k zásadnímu zvratu důkazní situace" a že nadále "by zde stála dvě tvrzení proti sobě" (č. l. 126), šlo o postup a rozhodnutí, která jsou nejen v rozporu se základními principy trestního řízení (§2 odst. 4, 5 tr. ř.), ale nadto jako porušující ústavně zaručené zásady blíží se až k hranici libovůle v rozhodování... Výpovědím svědkyně Jurenkové a Veselé obecný soud, ačkoli to v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvádí, zřejmě neuvěřil, a to proto, že "jde o přítelkyně obžalovaných, když vzhledem k tomu osobním vztahem mohou být jejich výpovědi ovlivněny", výpověď svědkyně Šanovcové pak ve svém hodnocení důkazů pominul zcela." V nyní posuzovaném případě však obdobná situace nenastala. Tedy, v této souzené věci obecný soud neopomenul důkazní návrh stěžovatele, nezamítl jej proto, že "by vyzněl pravděpodobně "ve prospěch obviněných" a že by jeho provedením "nedošlo k zásadnímu zvratu důkazní situace" a že nadále "by zde stála dvě tvrzení proti sobě"; zde totiž nedošlo k tomu, že by obecný soud neuvěřil již vyslechnutým svědkům proto, že jde o osoby blízké či známé stěžovateli. Obecné soudy tedy neupravovaly důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, a z daných důkazů nepreferovaly a priori ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi, což Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 617/2000 orgánům činným v trestním řízení vytýkal. Stěžovatelův odkaz na uvedený nález je tedy zkreslující a zcela nepřesný.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti a již z toho důvodu mu nemohlo být vyhověno
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu