ECLI:CZ:US:2010:1.US.824.10.1
sp. zn. I. ÚS 824/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Karlem Baborákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Průmyslová 1200/4a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1268/2009, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 6. 2009, čj. 13 To 212/2009 - 420, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 3. 2009, čj. 3 T 242/2007 - 385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti J. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"), který spáchal způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou dva roky. Po odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a po doplnění skutkové věty nově rozhodl tak, že stěžovatele opětovně uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 TrZ, jehož se dopustil tím, že v postavení výpravčího vnější služby a s povinnostmi staničního dozorce nedostál obecné povinnosti zajistit bezpečný přístup cestujících po odjezdu osobního vlaku. Přestože věděl, že se do stanice blíží rychlík EC, který stanicí projede, nevěnoval dostatečnou pozornost cestujícím odcházejícím od osobního vlaku. Ti opouštěli kolejiště po namrzlých a neposypaných pražcových přechodech k nástupišti. Cestující na očekávaný příjezd vlaku neupozornil, odešel do dopravní kanceláře, ačkoli se v prostorách stanice ještě pohybovala L. R. (dále jen "poškozená") s nezletilou dcerou, které předtím vystoupily z osobního vlaku. Krátce nato byla poškozená na pražcovém přechodu v koleji sražena projíždějícím rychlíkem a na následky zranění na místě zemřela. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou dva roky. Jeho dovolání pak Nejvyšší soud odmítl shora označeným usnesením.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s argumenty pojatými do předcházejících opravných prostředků (odvolání a dovolání), stěžovatel tvrdil (stručně řečeno), že k porušení jeho základních práv došlo tím, že byl odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví, aniž byla jeho vina spolehlivě prokázána. Tvrdil zavinění poškozené, která se v kolejišti nedůvodně zdržovala. Při provádění vyšetřovacího pokusu došlo k porušení práva na veřejnost trestního procesu, neboť soud nedůvodně vyloučil veřejnost. Obecné soudy rovněž pochybily v tom, že neodůvodnily rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, rozpory ve zprávách inspekcí a neodůvodnily zamítnutí návrhu obhajoby na výslech ošetřující lékařky poškozené.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá především v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není těmto soudům soudem nadřízeným. Jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si stěžovatel zřejmě není vědom, neboť v ústavní stížnosti takřka doslovně zopakoval argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby v odvolání a v dovolání. Jeho argumenty se zabývaly již obecné soudy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Stěžovatel, bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace, poukazem na vlastní rozbor provedených důkazů, přináší své odlišné skutkové úvahy, a tak pouze polemizuje se závěry obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika stěžovatelů není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů, nejedná-li se o takové rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních záruk (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení v dané věci zjištěno nebylo.
Námitkou stěžovatele vztahující se k právní kvalifikaci skutku, zejména neexistenci zavinění a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, se velmi podrobně zabýval i Nejvyšší soud. Ten ve shodě s odvolacím soudem konstatoval, že v dané věci bylo jednou z příčin smrtelného zranění poškozené již povolení vjezdu vlaku do stanice, a to v době, kdy cestující, kteří vystoupili z osobního vlaku, ještě neopustili kolejiště. Stěžovateli však bylo přičteno až jednání spočívající v tom, že při vědomí toho, že stanicí v nejbližší době projede vlak, nevěnoval dostatečnou pozornost cestujícím odcházejícím od osobního vlaku (opouštějícím kolejiště po namrzlých a neposypaných pražcových přechodech) a neupozornil je na očekávaný příjezd vlaku EC. Za této situace bylo jeho povinností věnovat vystupování a odchodu cestujících od osobního vlaku zvláštní pozornost a důsledně zkontrolovat, zda skutečně všichni prostor kolejiště opustili. Osoby, které by se případně zdržely při odchodu, měl upozornit na to, že stanicí projede zpožděný rychlík. Uvedené povinnosti však stěžovatel nedostál. Takto vymezené jednání stěžovatele bylo jednou z příčin výše popsaného smrtelného následku, neboť nebyly vytvořeny podmínky pro bezpečný odchod cestujících po jejich vystoupení z osobního vlaku.
Na základě provedeného dokazování nebylo zjištěno stěžovatelem tvrzené zavinění poškozené, které mělo spočívat v jejím neoprávněném setrvání v kolejišti. V kolejišti se zdržela jen proto, že její nezletilá dcera V. uklouzla na kluzkém a neudržovaném přechodu přes koleje. Poškozená pomáhala své dceři vstát a již nestihla před přijíždějícím rychlíkem kolejiště opustit. Tomu odpovídá i poloha poškozené, která byla sražena ve vzpřímené poloze do pravého boku. Této poloze odpovídá její pohyb ve směru opuštění kolejiště. Zdržení poškozené v kolejišti bylo tedy dáno objektivními okolnostmi (uklouznutí její dcery na namrzlé a neposypané přístupové cestě) a nejednalo se o žádný sebevražedný záměr, jak se snažil naznačit stěžovatel. Poškozená totiž nemohla vědět o očekávaném příjezdu zpožděného rychlíku, neboť na jeho průjezd nebyli cestující upozorněni ani ústně ani rozhlasem. Proto soud prvního stupně důvodně zamítl návrh stěžovatele na výslech ošetřující lékařky k detailnějšímu zkoumání zdravotního stavu poškozené, za účelem prověření stěžovatelem tvrzené spekulace o jejím sebevražedném úmyslu (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně).
Neobstojí ani tvrzení stěžovatele o porušení práva na veřejné projednání věci při provádění vyšetřovacího pokusu. V tomto případě byl vyšetřovací pokus prováděn mimo budovu soudu. Soudce rozhodl o nepřipuštění veřejnosti na nástupiště, kde se vyšetřovací pokus konal (č. l. 358 spisu). Toto vyloučení veřejnosti bylo logicky ospravedlněno nejen bezpečností osob, byť na celou akci dohlížela policie, ale také zdárným průběhem vyšetřovacího pokusu. Vyšetřovací pokus byl konán za aktivní asistence stěžovatele a jeho obhájce, kteří měli možnost se seznámit s naměřenými časy (č. l. 365 spisu). Za plotem ohraničujícím nástupiště byla shromážděna početná veřejnost, sledující provádění vyšetřovacího pokusu. Následně byl takto získaný důkaz proveden v jednací síni za účasti veřejnosti (čtení protokolu a promítnutí videozáznamu) a poměřován s dalšími ve věci provedenými důkazy, tedy plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ). Proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele o porušení práva na veřejnost řízení a práva na volbu důvěrníka podle §200 TrŘ, které se aplikuje pouze v případě vyloučení veřejnosti při hlavním líčení.
Neopodstatněné je i tvrzení, že se soudy nevypořádaly s návrhy obhajoby na doplnění dokazování, s procesní nepoužitelností výpovědi svědka J. Š., přítomného veřejnému zasedání odvolacího soudu, s rozpory ve výpovědích svědků a ve zprávách jednotlivých inspekcí. Z podrobného odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné dostatečné a logické vypořádání se s těmito námitkami v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Ústavní soud nepovažuje za potřebné znovu opakovat to, co bylo těmito soudy přehledně a srozumitelně vysvětleno.
V posuzované věci tedy obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Úvahy soudů, vztahující se k důkaznímu řízení, se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud, z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí, neshledal žádný důvod, který by zpochybňoval skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil, že by postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zejména práva na veřejnost řízení, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu