ECLI:CZ:US:2010:1.US.96.10.1
sp. zn. I. ÚS 96/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2007, čj. 5 C 120/2007 - 35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, čj. 64 Co 301/2008 - 61, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2009, čj. 26 Cdo 1819/2009 - 90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení výše nájemného z bytu a o zaplacení 314.892,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že soudy všech stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť odmítly rozhodovat o určení výše obvyklého nájemného, což bylo legitimním očekáváním stěžovatele. V této souvislosti bylo porušeno i jeho právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z obsahu spisu sp. zn. 5 C 120/2007 Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud zjistil, že o nároku stěžovatele rozhodl zmíněný obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, čj. 5 C 120/2007 - 35, tak, že žalobu na určení nájemného a na zaplacení dlužného nájemného zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, čj. 64 Co 301/2008 - 61, rozsudek obvodního soudu potvrdil. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2009, čj. 26 Cdo 1819/2009 - 90. Výrokem ad. I. zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2007, čj. 5 C 120/2007 - 35, pro nedostatek své funkční příslušnosti k projednání takového dovolání. Výrokem ad. II. odmítl dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, čj. 64 Co 301/2008 - 61, jako nepřípustné.
Dovolání totiž nebylo shledáno jako přípustné ani podle §237 odst. l písm. b) OSŘ (jednalo se o první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu), ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu konstitutivním soudním rozhodnutím za období, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., tj. předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného. Stěžovatel se snažil, prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, správnost tohoto právního názoru zpochybnit. Dovolací soud dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Odkázal přitom na svou již ustálenou judikaturu, na judikaturu Ústavního soudu a stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení otázky zvyšování nájemného z bytů od uvedené judikatury neodchýlil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání proti jeho rozsudku není přípustné. Důvodně tedy odmítl dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné. Své rozhodnutí řádně a dostatečně podrobně odůvodnil a v dalším lze na ně jen odkázat.
Po prostudování obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 5 C 120/2007, a ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná. V části, v níž směřuje proti rozsudkům obecných soudů prvního a druhého stupně (které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu), je opožděně podaná. Ve vztahu ke zmíněným rozsudkům sice stěžovatel pokládá svou ústavní stížnost za včasnou, protože včasnost pro podání ústavní stížnosti odvíjí ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu o dovolání. Tento závěr by však bylo možno akceptovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení". Proto nelze, ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí, aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, kdy šedesátidenní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze ji, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu