ECLI:CZ:US:2010:1.US.992.10.1
sp. zn. I. ÚS 992/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) nezletilé Petry (jedná se o pseudonym) 2) MUDr. J. Š., právně zastoupených JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. ledna 2010, čj. 1 NZC 236/2009 - 30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2010, bylo navrženo zrušení shora uvedeného sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, zasahujícího do práva nezletilé Petry (dále jen "nezletilá") znát svůj biologický původ a své rodiče a do práva na jejich péči podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatelky nesouhlasí se závěrem Nejvyššího státního zastupitelství, na jehož základě byl odložen jejich podnět na popření otcovství. Dovozují, že zájmem dítěte je i zájem na tom, aby právní vztahy k jeho rodiči odpovídaly vztahům biologickým. Na základě provedeného znaleckého posudku bylo prakticky vyloučeno otcovství manžela stěžovatelky MUDr. V. Š. k nezletilé. Je proto v rozporu se zásadou spravedlivého uspořádání právních vztahů, aby v rodném listě nezletilé byl uveden někdo, kdo otcem evidentně není.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se podnětem ze dne 2. února 2009 opakovaně u Nejvyššího státního zastupitelství domáhala podání žaloby na popření otcovství podle §62 zákona o rodině. Sdělením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. ledna 2010, čj. 1 NZC 236/2009 - 30, byl podnět stěžovatelky odložen jako nedůvodný.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na zjištění, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a formální podmínky pro její meritorní projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Zákon o Ústavním soudu v §72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením, v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí", příp. "opatření" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 158/06, ze dne 24. 4. 2006, vyslovil, že odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím nespadá pod pojem rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. K tvrzenému zásahu do práv nezletilé stěžovatelky tak zmíněným sdělením evidentně dojít nemohlo, neboť Nejvyšší státní zastupitelství jím, při aplikaci §62 zákona o rodině, nerozhodovalo autoritativně o jejích právech a povinnostech, nýbrž pouze o tom, zda realizuje své oprávnění obsažené v citovaném ustanovení zákona o rodině. Odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jedná se o pouhé vyrozumění o tom, jak bylo s podnětem naloženo.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že právo popřít otcovství k nezletilé náleželo stěžovatelce, jako její matce, za podmínek stanovených v §59 odst. 2 zákona o rodině. Pokud svou vlastní nečinností možnost jeho uplatnění zmařila, způsobila tedy především sama stav, se kterým nyní projevuje svůj nesouhlas.
S ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že podmínky, za nichž lze ústavní stížnost podat, v projednávaném případě nebyly splněny, neboť odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím nespadá pod pojem rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelek odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu