ECLI:CZ:US:2010:2.US.1069.09.1
sp. zn. II. ÚS 1069/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 6 Tdo 1638/2008-748, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008 č. j. 7 To 29/2008-716 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 24. 9. 2007 č. j. 1 T 158/2006-657, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2009 a doplněnou dne 7. 12. 2009, 25. 1. 2010, 28. 1. 2010 a 22. 4. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestný čin, za nějž byl odsouzen, nespáchal. Odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu a tvrdí, že soudy porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť neprovedly výslech klíčového svědka J. J., který nemůže nahradit z hlediska skutkových zjištění jeho písemné vyjádření, a nezabývaly se jeho věrohodností jako osoby, která byla odsouzena za majetkovou trestnou činnost a skrývá se. Oba soudy pochybily i v tom, že důkazy nehodnotily v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Právo na spravedlivý proces porušil i Nejvyšší soud, který se odmítl zabývat procesními vadami spočívajícími v porušení zásad zakotvených v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Stěžovatel velmi obsáhle hodnotí jednotlivé výpovědi svědků a další ve věci provedené důkazy, přičemž tvrdí, že výpovědi některých svědků jsou nevěrohodné a vzájemně rozporné i ve vztahu k listinným důkazům. Na základě prezentovaných rozporů zastává názor, že svědci z okruhu rodiny J. jsou nevěrohodní, pokud jde o finanční částky, které stěžovateli údajně měly být předány. Poukazuje také na rozpory ve vyjádřeních i výpovědích těchto svědků v řízení o vyklizení nemovitosti oproti tomu, co uvedli v trestním řízení. S těmito rozpory se soudy nevypořádaly, stejně jako s původem finančních prostředků, které měly být předávány stěžovateli. Stěžovatel také upozorňuje na to, že po vydání napadeného usnesení dovolacího soudu byl na majetek J. J. prohlášen konkurz. Do konkurzního řízení se však svědkové, kteří měli J. půjčit peníze, nepřihlásili. Pro zpřehlednění celého sporu stěžovatel uvádí vlastní verzi skutkového děje a jeho hodnocení. Dospívá k závěru, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyla naplněna skutková podstata vytýkaného trestného činu s ohledem na to, že jinou vážnou újmou nemůže být podání žaloby na vyklizení. V této souvislosti namítá, že nebylo prokázáno, že by byla uzavřena dohoda specifikovaná v usnesení o zahájení trestního řízení. V doplněních ústavní stížnosti stěžovatel uvádí další skutečnosti, které dle něj zpochybňují věrohodnost svědků a závěry obecných soudů, o kterých se dozvěděl až po podání ústavní stížnosti. Upozorňuje na základní právo vlastníka domáhat se vyklizení své nemovitosti, užívané bez právního důvodu a toto právo nemůže být hodnoceno jako pohrůžka jiné těžké újmy ve smyslu §235 tr. zák. S poukazem na soudní judikaturu i judikaturu Ústavního soudu znovu opakuje, že mu vina nebyla prokázána nezpochybnitelným způsobem a měla tak být použita zásada in dubio pro reo.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 1T 158/2006, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., za nějž byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně byla poškozená K. J. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě druhým napadeným rozhodnutím, jímž odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je dalším napadeným rozhodnutím podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele primárně směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, přičemž stěžovatel nabízí vlastní verzi skutkového děje i jeho právního zhodnocení. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, resp. znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutné vycházet i v nyní projednávané věci.
Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud zcela ztotožnil. Závěry, k nimž oba soudy dospěly, a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele.
Odvolací soud ostatně řešil obdobné námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti a vysvětlil, proč je neshledal důvodnými. Za klíčové označil vyhodnocení věrohodnosti protichůdných verzí obhajoby a poškozené K. J., přičemž obdobně jako soud prvního stupně podrobně vysvětlil, proč uvěřil verzi poškozené, která je potvrzována dalšími důkazy (výpověďmi M. J., R. J., V. J., A. H., P. B. a Ing. T. a listinnými důkazy). Pokud obhajoba poukazovala na údajnou nevěrohodnost svědků při zdůraznění určitých nesrovnalostí v jejich výpovědích, poukázal na okolnosti, které jsou významné z hlediska kvality jednotlivých výpovědí i na časové souvislosti případu. V tomto směru lze odkázat na ústavně konformní odůvodnění jeho rozhodnutí, navazující na velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž se odvolací soud ústavně konformně vypořádal se všemi námitkami obhajoby, které jsou uplatněny i v ústavní stížnosti. Pro posouzení dané věci je významné, že výpovědi svědků (z nichž pouze někteří jsou v příbuzenském poměru k poškozené) se v podstatných souvislostech shodují. Existují-li v nich určité odchylky, které lze vysvětlit velkým časovým odstupem, tyto samy o sobě nečiní výpovědi nevěrohodnými, stejně jako příbuzenský vztah některých svědků k poškozené.
K námitce stěžovatele, že měl být vyslechnut jako svědek J. J., jehož výpověď považuje za klíčovou, je třeba uvést, že pouze soud zvažuje, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti soudy obou stupňů plně dostály, neboť vysvětlily, proč návrhy na doplnění dokazování, vznesené obhajobou, zamítly. K návrhu na výslech svědka J. J. uvedly, že se nachází na neznámém místě v USA a jeho pobyt nebyl zjištěn ani Interpolem. Provedení tohoto důkazu bylo tedy nerealizovatelné a navíc i pro účely dokazování nepotřebné, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností z důkazů již provedených. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, písemné vyjádření J. J., zaslané v průběhu řízení před soudem, bylo provedeno a hodnoceno toliko jako listinný důkaz, který koresponduje s ostatními provedenými důkazy, usvědčujícími stěžovatele, přičemž stěžovatel měl možnost se k němu vyjádřit. Na uvedeném postupu Ústavní soud neshledává nic neústavního.
Závěry, k nimž soudy obou stupňů po zhodnocení důkazů dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. Naplněním znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu se věcně zabýval i soud dovolací, který na základě učiněných skutkových zjištění dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soudy obou stupňů. Argumentaci stěžovatele, že jako vlastník předmětné nemovitosti byl oprávněn žádat její vyklizení, označil za nepřípadnou, neboť odhlíží od kontextu celého zjištěného skutkového stavu, zejména od skutkových závěrů stran všech okolností, za kterých byla mezi stěžovatelem a poškozenou K. J. uzavřena kupní smlouva na nemovitosti. Není pochyb o tom, že stěžovatel za situace, která byla v průběhu trestního řízení prokázána, s poukazem na výkon svého vlastnického práva a s vědomím složité průkaznosti ústní dohody o podmínkách znovunabytí vlastnického práva k nemovitostem K. J., zneužil svého postavení a K. J. i jejího otce pod pohrůžkou vystěhování rodiny z předmětné nemovitosti opakovaně nutil i donutil k platbám dalších vysokých finančních částek přesto, že svůj závazek vůči němu již splnili (v důsledku této pohrůžky bylo stěžovateli nad rámec původní dohody vyplaceno nejméně 1.550.000,-Kč). V tom spočívá podstata jeho protiprávního jednání, kvalifikovaného jako trestný čin vydírání, když hrozba vystěhování rodiny s ohledem na zjištěné okolnosti byla objektivně způsobilá vzbudit obavy z uskutečnění újmy, spojené s definitivní ztrátou bydlení, kterou je nutné kvalifikovat jako újmu závažnou.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu