ECLI:CZ:US:2010:2.US.1070.10.1
sp. zn. II. ÚS 1070/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. S., zastoupeného JUDr. Antonínem Horákem, advokátem, se sídlem Vsetínská 10, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 2. 2010, č. j. 26 Cdo 1194/2008-168, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, č. j. 19 Co 210/2007-136, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2007, č. j. 47 C 154/2005-93, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně chráněná práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a odst. 3, v čl. 4 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, v čl. 11 odst. 1 věty první a druhé, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve sporu, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, stěžovatele žalovalo Statutární město Brno (dále jen "žalobce") o zaplacení částky 201.780 Kč s přísl. za dlužné nájemné za pronájem nebytových prostor. Stěžovatel proti žalobě namítal, že není věcně pasivně legitimován a tvrdil, že nájemní smlouvu ze dne 3. 6. 1997, na jejímž základě byl žalobní nárok uplatňován, se žalobcem neuzavřel on, ale společnost TUSO-PC LIVE, s. r. o. Dále namítal, že nájemní smlouva je neplatná pro nesprávné označení jeho jako nájemce. V uvedené smlouvě byl nájemce označen takto:
"FA TUSO-PC LIVE, Lidická 69, IČ 12194115, zastoupená jednatelem D. S." a smlouva byla podepsána stěžovatelem.
Městský soud v Brně v ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě, pokud jde o uplatněnou jistinu, co do částky 190.774 Kč vyhověl, a co do částky 10.042 Kč žalobu zamítl proto, že ji v této části shledal po přepočítání nájemného jako nedůvodnou. Se základní námitkou stěžovatele se vypořádal tak, že na základě provedeného dokazování, zejména z označení nájemce v nájemní smlouvě ze dne 3. 6. 1997 a z jeho podpisu na ní, učinil skutkový závěr, že nájemcem byl stěžovatel. Stěžovatel i žalobce toto rozhodnutí napadli odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem. Částečně jím vyhověl odvolání stěžovatele, když zohlednil uplatněnou námitku promlčení. Pokud jde o odvolání žalobce, dospěl k závěru, že není důvodné, přičemž se plně ztotožnil se způsobem výpočtu nájemného provedeným soudem prvního stupně. Pro posouzení v ústavní stížnosti uplatněných námitek stěžovatele je pak rozhodující závěr odvolacího soudu, že se plně ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nájemní smlouvu ze dne 3. 6. 1997 podepsal stěžovatel sám za sebe jako fyzická osoba a že jde o platnou smlouvu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a zopakoval svoji argumentaci, kterou zdůvodňoval nedostatek věcné pasivní legitimace na své straně. Za "absurdní" označil závěr odvolacího soudu, dospěl-li ke "shodnému právnímu posouzení", za které označuje skutkové zjištění, že smlouvu jako nájemce podepsal on jako fyzická osoba, ačkoliv ve smlouvě je jako nájemce uvedena společnost TUSO-PC LIVE zastoupená jím jako jednatelem. Stěžovatel zpochybnil argumentaci soudu prvního stupně, podle které tím, že u názvu firmy nebyla uvedena forma obchodní společnosti, ale současně za názvem firmy bylo uvedeno identifikační číslo, pod kterým podnikal jako fyzická osoba, byla smlouva uzavřena jím samotným jako fyzickou osobou. Toto podle jeho názoru chybné "právní posouzení" neodstranil ani dovolací soud. Ten v rozporu s tím, co stěžovatel namítal, upravil podle svého obsah jeho dovolání a toto odmítl s odůvodněním, že jde o přezkum skutkových otázek, ačkoliv skutkový stav stěžovatel rekapituloval jen pro ilustraci a argumentaci soustředil na zdůvodnění vadného právního posouzení. Dovolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že mu uložil zaplatit náklady soudního řízení, ačkoliv byl osvobozen od placení soudních poplatků, z čehož podle jeho názoru plyne závěr, že neměl být k náhradě nákladů řízení vůbec zavázán. V závěru se pak odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 315/2001, ve kterém se vyslovil k nepřesně nebo neúplně uvedenému obchodnímu jménu v tom smyslu, že z toho důvodu nelze dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neposkytly ochranu jeho ústavně chráněným právům zakotveným v čl. 2 odst. 2 a odst. 3, v čl. 4 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, v čl. 11 odst. 1 věty první a druhé, a ve čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr staví na tom, že obecné soudy mu nepřisvědčily, že ve sporu není věcně pasivně legitimován.
Samotný fakt, že stěžovateli nebylo vyhověno, nelze bez dalšího hodnotit jako porušení těchto práv. Bylo věcí obecných soudů, aby na základě provedeného dokazování učinily závěr o tom, kdo byl účastníkem předmětné nájemní smlouvy na straně nájemce. Ústavní soud je limitován při přezkumu rozhodnutí obecných soudů svým ústavním zakotvením v systému soudní moci. Jak je uvedeno shora, pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 1 Ústavy. Ústavní soud se přesvědčil, a to i studiem spisu Městského soud v Brně sp. zn. 47 C 154/2005, že uvedené podmínky pro zásah z jeho strany naplněny nejsou. Soudy se velmi pečlivě zabývaly všemi uplatněnými námitkami stěžovatele a jejich rozhodnutí jsou dostatečně zdůvodněna. Soud prvního stupně podrobně vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že nájemcem byl stěžovatel a proč hodnotí smlouvu jako platně uzavřenou. Tyto závěry jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Pokud se stěžovatel odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1995 sp. zn. 21 Cdo 315/2001, je třeba říci, že rozhodnutí obecných soudů v této věci je zcela v souladu s tímto rozsudkem. Nejvyšší soud v něm vyslovil právní názor, že nemůže být v souladu se zákonem závěr, podle něhož nesprávné uvedení obchodního jména ve smlouvě má automaticky za následek, že právo zřízené podle této smlouvy svědčí někomu jinému, je-li možné tuto nesprávnost odstranit pomocí výkladu. Právě v tomto smyslu obecné soudy postupovaly. Závěr, že stěžovatel uzavřel nájemní smlouvu za sebe a nikoli za obchodní společnost TUSO-PC LIVE, nevycházel jen ze zjištění, že u tohoto označení chyběla forma obchodní společnosti, jak se snaží i v ústavní stížnosti tvrdit stěžovatel, ale o zjištění, že nájemce byl kromě uvedeného názvu označen identifikačním číslem, pod kterým provozoval živnost stěžovatel, že zde bylo uvedeno jeho jméno a rodné číslo, adresa bydliště stěžovatele, na které nikdy žádná obchodní společnost uvedeného názvu nesídlila, a stěžovatel nebyl v rozhodné době jednatelem obchodní společnosti s obchodním jménem TUSO-PC LIVE.
Námitky stěžovatele proti postupu dovolacího soudu, který odmítl jím podané dovolání s odůvodněním, že svojí argumentací nenapadl správnost právních závěrů odvolacího soudu, ale otázku skutkovou, nejsou relevantní. Pokud napadá zjištění soudu o tom, kdo uzavřel smlouvu, zpochybňuje skutkovou otázku a nikoliv otázku právní, kterou je až aplikace práva na skutková zjištění. V tomto směru nelze postupu dovolacího soudu nic vytknout. Ústavní soud ovšem nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu v té části odůvodnění, ve které konstatuje, že námitka stěžovatele, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu, nemůže být významná již proto, že se jí uplatňuje nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ústavní soud v této otázce již vícekrát se vyslovil (např. v nálezu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2001/09), že výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Z takového výkladu totiž vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Tato okolnost však v daném případě nemůže být důvodem pro derogaci rozhodnutí dovolacího soudu, protože stěžovatelem tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále napadá postup dovolacího soudu v otázce náhrady nákladů řízení, které mu neměly být uloženy, protože byl soudem prvního stupně osvobozen od placení soudních poplatků a výloh. K tomu lze jen dodat, že samotné osvobození nemá žádnou přímou vazbu na rozhodování o náhradě nákladů řízení a zakládá pouze nárok na ustanovení zástupce na žádost účastníka, který je osvobozen od placení soudních poplatků a výloh, a to za podmínek stanovených v ustanovení §30 o. s. ř.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhal přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti v podstatě uvedl tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a pouze se snaží jim dodat ústavněprávní rozměr. Tím ovšem Ústavní soud staví do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky pro stěžovatelem požadované odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, proto k tomuto mimořádnému opatření nepřistoupil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu