ECLI:CZ:US:2010:2.US.1117.10.1
sp. zn. II. ÚS 1117/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti Rödl & Partner Consulting, s.r.o., se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010 č. j. 3 Ads 137/2009-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 4. 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž mělo být zasaženo do jejích ústavních práv. Uvedeným rozhodnutím byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009 č. j. 12 Cad 8/2007-57 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka především zastává názor, že kasační soud v napadeném rozsudku nedodržel závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva, protože vyšel ze špatného překladu článku 6 věta první Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, o sociálním zabezpečení č. 94/2002 Sb.m.s. (dále jen "Smlouva"). Dle německé jazykové verze představuje článek 6 Smlouvy pouze kolizní normu, která odkazuje v záležitosti sociálního zabezpečení na vnitrostátní právní řád státu, na jehož území se cizinec nachází. Česká jazyková verze však obsahuje nepřesný text čl. 6, který je vykládán v rozporu se skutečně zamýšleným obsahem Smlouvy tak, že zakládá přímo pojistnou povinnost cizích zaměstnanců. Stěžovatelka polemizuje i se závěrem Nejvyššího správního soudu, že na projednávanou věc nelze vztáhnout právní názor Ústavního soudu na postavení francouzských zaměstnanců, vyslovený např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 613/06.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek daných jeho ustanovením §75 odst. 1, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze, pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka porušení základních práv by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 6). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Stěžovatelka podala ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje, neboť rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pro soud prvního stupně závazný, Ústavní soud není oprávněn s ohledem na své kompetence zasahovat do probíhajícího řízení a věc posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. I když je napadený rozsudek z hlediska formálního pravomocný, není jím ještě pravomocně ukončeno soudní řízení správní, v jehož průběhu stěžovatelce přísluší celá řada procesních nástrojů k ochraně jejích práv. Není důvodu, aby Ústavní soud do doby, než toto řízení bude definitivně ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval nebo aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání konečného rozhodnutí. Nic nebrání tomu, aby stěžovatelka posléze podala novou ústavní stížnost (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, str. 321, nebo sp. zn. IV. ÚS 158/04, tamtéž, sv. 37, str. 23, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1115/10, sp. zn. IV. ÚS 1865/09, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj