ECLI:CZ:US:2010:2.US.1126.10.2
sp. zn. II. ÚS 1126/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky BOLECH IMPEX, spol. s r. o., IČ: 25593072, se sídlem Opatov č. p. 73, 588 05 Dušejov, zastoupené JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem, se sídlem V Teničkách 614, 686 01 Uherské Hradiště, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2010, č.j. 1 Ans 6/2009-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky, která směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 Ca 286/2008-24.
Stěžovatelka se stížností ze dne 30. 11. 2006 domáhala u Finančního úřadu v Jihlavě prošetření postupu jeho zaměstnanců z exekučního oddělení, kteří se měli dopustit porušení povinnosti mlčenlivosti tím, že při místním šetření konaném dne 17. 10. 2006 porušili povinnost mlčenlivosti, když panu R. H. sdělili, že stěžovatelka má u finančního úřadu dluhy. S výsledky šetření, které vyznělo v tom smyslu, že k žádnému porušení povinnosti zachovávat povinnost mlčenlivosti nedošlo, byla stěžovatelka seznámena přípisem Finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 2. 2008, č. j. 2064/08-1500-708893. S tímto výsledkem nebyla spokojena a obrátila se na Ministerstvo financí s podnětem k přešetření postupu při vyřizování předmětné stížnosti. Ministerstvo přípisem ze dne 28. 7. 2008, č. j. 43/60 020/2008-431, vyrozumělo stěžovatelku o výsledku svého šetření s tím, že žádné pochybení nezjistilo.
Na to stěžovatelka reagovala podáním žaloby k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhala, aby městský soud zrušil vyjádření ministerstva financí ze dne 28. 7. 2008, č. j. 43/60 020/2008-431, a uložil mu řádně se zabývat podanou stížností. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 Ca 286/2008-24, žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") s odůvodněním, že podle §175 správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb.) správní orgán o stížnosti nerozhoduje, nýbrž pouze stěžovatele vyrozumívá, a protože se jím nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje subjektivní veřejné právo nebo povinnost, je vyloučen pro tuto svoji povahu ze soudního přezkumu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, o které bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti uvedla, že se městský soud nevypořádal se žalobními důvody. Namítla, že se domáhala ochrany před nečinností a žádala, aby žalovanému ministerstvu bylo přikázáno zahájit řádné řízení o prověření porušení povinnosti mlčenlivosti zaměstnanci podřízených správních orgánů. Městský soud, aniž si ujasnil čeho se domáhá, vycházel z toho, že požaduje přezkoumání rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby usnesení městského soudu bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jedinou relevantní kasační námitkou stěžovatelky bylo tvrzení, že soud chybně vyhodnotil její návrh jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, přičemž správně ji měl posoudit jako žalobu na ochranu proti nečinnosti. K tomu pak dále uvedl, že pro posouzení, co je předmětem žaloby, není její označení, ale její obsah a petit. Vyložil, že i když se stěžovatelka v petitu domáhala toho, aby soud kromě zrušení vyrozumění přikázal žalovanému řádně se zabývat stížností, nebylo v této druhé části možné mu vyhovět, protože až na výjimky, které jsou výslovně zákonem upraveny, je řízení proti rozhodnutí správního orgánu postaveno výlučně na kasačním principu. Podrobným rozborem žaloby - z hlediska obsahu žaloby i petitu - dovodil, že stěžovatelka napadá zákonnost vyrozumění Ministerstva financí ze dne 28. 7. 2008, č. j. 43/60 020/2008-431, a celého procesu, který předcházel jeho vydání. A šlo tudíž o žalobu podle §65 a násl. s. ř. s.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala průběh řízení ve věci podnětu ohledně porušení povinnosti mlčenlivosti zaměstnanci správce daně. Tvrdila, že stížnost byla posouzena pouze formálně, nikoliv věcně, a to přesto, že byla zcela konkrétní. Takový postup hodnotí jako popření práva na veřejnou kontrolu dodržování povinnosti mlčenlivosti, která je zakotvena v ustanovení §24 a §25 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Postup soudů ve věci svého podání považovala za odmítnutí soudní ochrany. Tím jí byla současně odňata možnost očistit své dobré jméno. Kromě toho poukázala na nepřiměřenou délku celého řízení. Své podání uzavřela stěžovatelka konstatováním, že popsaným řízením bylo porušeno její základní právo na spravedlivý a předvídatelný proces, a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2010, č. j. 1 Ans 6/2009-51.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatelka ústavní stížností napadala především postup soudů, a to v tom smyslu, že svým podáním sledovala ochranu proti nečinnosti správního orgánu, přičemž soudy posoudily její podání pouze jako návrh na zrušení správního rozhodnutí, avšak Městský soud v Praze dospěl k závěru, že správní orgán o stížnosti, jakou podala nerozhoduje, nýbrž pouze stěžovatelku vyrozuměl a tímto správním aktem se nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje subjektivní veřejné právo nebo povinnost, a z toho důvodu je vyloučen ze soudního přezkumu. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila shodné námitky, které nyní uplatnila v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud se s těmito námitkami podrobně vypořádal a vyložil, proč závěr soudu, že původně podanou žalobou bylo ve skutečnosti napadáno rozhodnutí, byl správný, a proč nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatelky, aby soud přikázal žalovanému řádně se zabývat stížností. Jde o výklad procesního předpisu, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, ledaže by šlo o zjevné porušení jednoznačného ustanovení, které by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Tak tomu ale v daném případě není. Nejvyšší správní soud odkazem na svoji judikaturu doložil, že jde o výklad ustálený, a tedy předvídatelný, a není extrémně formalistický.
Pokud jde o namítané průtahy v řízení, Ústavní soud jen pro úplnost podotýká, že ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, není důvodem pro zrušení vydaných rozhodnutí (viz sp. zn. I. ÚS 585/04, N 143/38 SbNU 117; III. ÚS 70/97, N 96/08 SbNU 375; aj.).
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu