ECLI:CZ:US:2010:2.US.1137.10.1
sp. zn. II. ÚS 1137/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2009 č. j. 24 Co 123/2009-240 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2009,č. j. 13 D 999/2008 -220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na dodatečné projednání dědictví.
Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala dodatečného projednání dědictví po J. Š. (matce), přičemž jako majetek, který měl být projednán, označila obchodní podíl zůstavitelky ve společnosti Něsta výroba poživatin s. r. o., s podílem 10% (10 000 Kč) její účasti ve společnosti.
Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně návrh zamítl se závěrem, že předmětná společnost sice existovala, ale v roce 1948 byla znárodněna, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by v roce 2002, tedy ke dni úmrtí zůstavitelky, existoval tvrzený majetek, náležející do dědictví po zůstavitelce. Soud uvedl, že mu nebyly předloženy žádné doklady o existenci společnosti k datu úmrtí zůstavitelky.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rovněž stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť ve shodě s ním dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala tvrzení o existenci označené společnosti ke dni úmrtí zůstavitelky, resp. existenci obchodního podílu ve společnosti.
Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že se obecné soudy nevypořádaly dostatečně s předloženými důkazy a hodnotily je ve zjevném rozporu s objektivními fakty, která z nich vyplývají, a následně tak dospěly i ke zcela nesprávným právním závěrům odporujícím dotčeným právním předpisům. V ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou v řízení u obecných soudů, přičemž zejména zdůrazňuje, že sice došlo ke znárodnění společnosti, ale nebyla dokončena její likvidace výmazem z rejstříku. Soudu prvního stupně stěžovatelka dále vytýká, že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud rovněž předesílá, že ústavní stížností stěžovatelky týkající se shodné právní problematiky, se již zabýval v svém rozhodnutí sp.zn. III.ÚS 1136/10, přičemž od závěrů zde přijatých nemá důvod se odchylovat, a proto obdobně uvádí:
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Uvedená kriteria Ústavní soud uplatnil i při posuzování projednávané věci.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Z dokazování vyplynulo, že shora uvedená společnost byla na základě vyhlášky ministryně výživy ze dne 21. 6. 1948 znárodněna a převedena do národního podniku Spojené lihovary a octárny Praha III (následně došlo k převodu na jiné podniky). Dle závěrů obecných soudů nelze z faktu, že v podnikovém rejstříku není údaj o podání žádosti o výmaz podle §93 z. č 58/1906 ř. z., usuzovat, že se v probíhajícím dědickém řízení má projednat jako majetek zůstavitelky obchodní podíl ve společnosti, jejíž veškerý majetek byl znárodněn. Odvolací soud rovněž podotkl, že k případným nápravám majetkových křivd, vzniklých znárodněním, byly vydány restituční zákony upravující podmínky restituce.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně, logicky a srozumitelné odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Závěru, dle nějž nebyl zjištěn žádný majetek, který by mohl být ve smyslu §175x o.s.ř. předmětem dodatečného projednání dědictví, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu pouze domáhala přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu