ECLI:CZ:US:2010:2.US.1144.10.1
sp. zn. II. ÚS 1144/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci Mysliveckého sdružení Chabeřice, se sídlem ve Zruči nad Sázavou, Chabeřice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Křižíkova 16, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009 č. j. 30 Co 448/2009-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Stěžovatel byl v řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, žalován o částku 43.486,- Kč jako náhradu škody způsobenou zvěří na lesním porostu na pozemcích žalobce. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 6. 2009 č. j. 7 C 1/2008-154 byla žaloba proti stěžovateli zamítnuta s tím, že soud sice nepochybuje o skutečnosti, že k nějaké škodě způsobené zvěří došlo, ovšem tuto škodu za rozhodné období nelze vyčíslit. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že k výši škody nelze dospět ani volnou úvahou soudu, neboť soud musel přihlédnou i k okolnostem na straně žalobce, které zejména spatřoval ve výsadbě nevhodných dřevin a v nedostatečných opatřeních k zabránění vzniku škod na straně žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně částečně změnil, když napadeným rozsudkem ze dne 27. 11. 2009 č. j. 30 Co 448/2009-76 stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 22.743,- Kč s příslušenstvím a ohledně zbývající částky 22.743,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že vznik škody v rozhodném období byl prokázán, a to zejména odbornými posudky předloženými oběma spornými stranami, které se liší pouze ve stanovení výše škody. Odvolací soud uvedl, že jakkoli již není zpětně možné objektivně rozlišit vzniklou škodu ani opatření učiněná v rozhodném období k zabránění vzniku škod, nelze tyto okolnosti považovat za důvod zamítavého rozhodnutí. Zamítnutí žaloby v celém rozsahu s poukazem na §441 obč. zákoníku by bylo možné pouze v případě, že bylo prokázáno výlučné zavinění poškozeného žalobce, což z provedených důkazů ani rozhodnutí soudu prvého stupně nevyplývá. Vzhledem k tomu, že výši škody nebylo již možné zpětně určit, shledal odvolací soud na místě (s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. IV ÚS 49/09) použití ustanovení §136 o. s. ř.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací logicky nezdůvodnil své částečně měnící rozhodnutí a svým rozhodnutím zneužil ustanovení §136 o. s. ř. Zejména šlo podle stěžovatele o určení rozsahu, v němž se žalobce na vzniku škody sám podílel (dle názoru odvolacího soudu v rozsahu přibližně 20%) pro účely snížení výsledné částky ve smyslu ustanovení §441 obč. zákoníku, neboť v tomto směru jsou podle stěžovatele závěry odvolacího soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která lze racionální úvahou učinit. Z odůvodnění rozhodnutí dle stěžovatele není vůbec zřejmé, jak dospěl k závěru, že určitá opatření k zabránění vzniku škod prováděna byla, když se na jiném místě ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že nelze ani šetřením na předmětných pozemcích zjistit, zda a případně jaká opatření byla činěna. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že se žalobce ve skutečnosti na vzniku škody podílel v rozsahu několikanásobně větším, když nerespektoval zákonné povinnosti hospodaření v lese, a ještě měl z takového jednání prospěch.
Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů, a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů současně porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem a jeho skutkovými závěry. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že rozhodnutí soudů musí být odůvodněna způsobem stanoveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, není Ústavní soud povolán "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl. a ustálenou judikaturu z tohoto nálezu vyplývající).
V projednávané věci nebylo sporu a také oba obecné soudy dospěly ke stejnému závěru, že škoda žalobci vznikla. Zatímco soud prvého stupně dospěl k závěru, že nároku na náhradu způsobené škody nevyhoví, když se mu v podstatě pro obtíže spojené s hodnocením míry zavinění obou stran sporu a určení výše škody nepodařilo vyčíslit konečnou částku náhrady škody, jež by žalobci příslušela. Odvolací soud použil k překlenutí takového stavu věci dokazování ustanovení §136 o. s. ř., jež předpokládá situaci, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná jejich nemožnost jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Odvolací soud dospěl k závěru, že tento postup je jediným možným postupem pro spravedlivé rozhodnutí, přičemž důvody, které odvolací soud vedly k aplikaci uvedeného ustanovení, dostatečně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Je třeba uvést, že šlo o skutková zjištění, jež soud činí "podle své úvahy", a Ústavní soud je akceptuje, neboť vycházejí z řádně provedených důkazů. Pokud jde o závěry soudu ohledně samotné výše nároku žalobce, pak úvahy odvolacího soudu v této otázce skutečně nepůsobí příliš přesvědčivě, nicméně jsou postaveny na jisté racionální základně a jsou odůvodněny. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci nebylo zjištěno.
Zásady spravedlivého procesu podle Listiny zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud proto po zhodnocení celého případu a v mezích shora uvedeného limitovaného přezkumu rozhodnutí obecných soudů v postupu odvolacího soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Pokud obecný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu