ECLI:CZ:US:2010:2.US.115.10.2
sp. zn. II. ÚS 115/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obce Hora Svaté Kateřiny, Dlouhá 261, Hora Svaté Kateřiny, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Vinohradská 126, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2008 sp. zn. 23 Co 173/2008, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 5176/2008, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 2. 2008 sp. zn. 47 C 170/2003-186, a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 23 Co 123/2007-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení 51 000 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel namítá, že v řízení u obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku soustavného porušování občanského soudního řádu. Uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém prvém rozsudku ze dne 19. 10. 2006 dospěl k závěru, že stěžovatel je aktivně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, neboť je vlastníkem sporných pozemků. Při rozhodování dne 13. 2. 2008 však bez postupu dle §119 odst. 3 o.s.ř. (veškeré odkazy na o.s.ř. ve znění před novelou č. 7/2009 Sb.), bez jakéhokoliv poučení dle §118a o.s.ř. a bez jakéhokoliv předestření svého právního názoru soud dospěl k závěru zcela opačnému, totiž že stěžovatel není ve sporu aktivně legitimován, protože není vlastníkem sporných pozemků. Ze strany soudu se dle stěžovatele jedná o naprosto překvapivé rozhodnutí.
Nápravu nesjednal ani odvolací soud, přestože odvolací řízení mělo dle ust. §205a odst. 1, písm. d) o.s.ř probíhat v režimu úplné apelace. Odvolací soud poté, co si ust. §118a o.s.ř nesprávně vyložil, dospěl k závěru, že k jeho porušení nedošlo, neboť stěžovateli bylo v řízení umožněno hájit svá práva, jeho námitky proto shledal neopodstatněnými. Rovněž dle dovolacího soudu uvedený procesní postup nebyl zřejmě nepřiměřený.
Stěžovatel vyjadřuje i výhrady k výpočtu náhrady nákladů řízení a namítá, že obecné soudy přiřkly žalované více, než na co měla nárok, a přiznaly jí tak náhradu za náklady, které jí vůbec nevznikly.
Dle stěžovatele dále došlo k porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, který mu byl odňat výrokem II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 23 Co 123/2007-96, přičemž soud důvody pro odnětí věci spatřoval zejména v tom, že soud I. stupně přes návrh stěžovatele nerozhodl podle ust. §107a odst. l o.s.ř. V tomto ohledu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/2009.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 vyplývá, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci předmětnou částku požadovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované na jeho úkor v důsledku toho, že žalovaná měla bez právního důvodu užívat pozemek, o němž stěžovatel tvrdil, že je v jeho vlastnictví. Stalo se tak poté, co odvolací soud usnesením ze dne 17. 5. 2007, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2007, zrušil první ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně (kterým byla žaloba stěžovatele rovněž zamítnuta) a zároveň přikázal, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Učinil tak z toho důvodu, že zrušené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a bylo postiženo takovými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v dané věci jednalo o řešení otázky zásadního právního významu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že po přezkoumaní věci neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí.
Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé rozhodnutí, lze zpravidla považovat rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, kterým soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat.
Ústavní soud má však za to, že taková skutková a právní situace v projednávané věci nenastala. Námitky stěžovatele ohledně "překvapivosti rozhodnutí" se nevztahují k rozhodnutí odvolacího soudu, ale k rozhodnutí soudu prvého stupně, který o věci znovu rozhodoval po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ze spisu ověřil, že otázka aktivní legitimace stěžovatele byla stěžejní otázkou řízení od jeho počátku (žalovaná již ve vyjádření k žalobě namítala, že stěžovatel není vlastníkem předmětných pozemků). S ohledem na předmět sporu nebylo možné považovat posouzení otázky, zda je stěžovatel vlastníkem předmětných nemovitostí, učiněné soudem prvého stupně v rozhodnutí, zrušeném pro nepřezkoumatelnost, za posouzení konečné, v jehož důsledku by soudem vyslovený právní názor již nemohl být při novém rozhodování o věci následně změněn bez toho, že by soud změnu svého názoru účastníku řízení předestřel. Ze spisu je zřejmé, že dokazování směřovalo právě k vyřešení nejasností ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí, přičemž obě strany sporu předkládaly argumentaci a důkazy, které měly přisvědčit správnosti jejich názoru. Ústavní soud proto považuje způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně porušení ustanovení §118a a §119 o.s.ř., za ústavně souladný. (Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně v průběhu celého řízení jednal a prováděl důkazy týkající se žalobních tvrzení a žalobního důvodu, posuzoval je a rozhodl o nich, proto nebylo zapotřebí poskytovat žalobci poučení podle §118a odst. 2 o.s.ř. Soud postupoval v intencích zrušovacího rozhodnutí, dokazování obsáhle doplnil a v odůvodnění se vypořádal s problematikou uplatněného návrhu. U jednání dne 13. 2. 2008 pak bylo znovu přečteno zrušovací usnesení odvolacího soudu ve znění opravného usnesení a účastníkům byla sdělena změna v obsazení senátu, resp. samosoudce). Stěžovateli bylo při tomto jednání umožněno předkládat návrhy na provedení důkazů. Tyto důkazy soud též prováděl a stěžovateli bylo umožněno předložit závěrečný návrh a přednést závěrečnou řeč.
Ostatně stěžovatel měl možnost uplatňovat námitky a předkládat svou právní argumentaci i v odvolacím řízení, což také činil, a věc tak byla řádně posouzena v rámci dvojinstančního řízení. Dovolací soud, který sice dovolání odmítl jako nepřípustné, se věcí rovněž fakticky zabýval, a to v souvislosti se zjištěním, zda se nejedná o řešení otázky zásadního právního významu, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a nijak ji nezpochybňuje.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, týkající se porušení práva na zákonného soudce v důsledku rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007, neboť z uvedeného usnesení jednoznačně vyplývá, že důvodem pro odnětí věci nebyl pouze nedostatek soudu prvého stupně spočívající v "opomenutí" rozhodnout o návrhu stěžovatele podle §107a odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud výslovně uvedl, že se zřetelem k tomu, co v řízení vyšlo najevo ohledně vztahů účastníků řízení a odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, přičemž se jednalo o vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Usnesení městského soudu ústavní stížností ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu napadeno nebylo (shora uvedený odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu tak není případný). Pokud stěžovatel napadá samostatně i výrok II. citovaného usnesení, jedná se o návrh podaný opožděně.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že není nadřízenou instancí obecných soudů, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva (zejména pokud by obecným soudům, jako v tomto případě, snad mohla být připomenuta jen částečná stručnost odůvodnění), nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu pro přezkum rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, či dokonce požadovat, aby Ústavní soud přepočítával správnost jednotlivých položek vyúčtovaných nákladů řízení a zjišťoval konkrétně, kterých úkonů (odvoláním vůči dílčím procesním rozhodnutím) se předložené vyúčtování týkalo. Ústavní soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí o nákladech řízení jen ve velmi závažných případech, o což se v této věci, kdy byly náklady přiznány ve sporu úspěšné žalované, nejedná, přičemž rozhodnutí o úhradě nákladů řízení ani není způsobilé přivodit stěžovateli závažné důsledky.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k rozhodnutí výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007 odmítnut dle §43 odst. 1 písm. b) cit. zák. jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu