ECLI:CZ:US:2010:2.US.1186.10.1
sp. zn. II. ÚS 1186/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky CORSAIR (Luxemburg) N° 11 S.A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-111 5 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., č. j. 067 Ex 538/02-135 ze dne 24. 9. 2009 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 555/2009-67 ze dne 18. 12. 2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 4. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdila, že v řízení před odvolacím soudem byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, vyplývající z čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu připojeného listinného materiálu se podává, že usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 555/2009-67 ze dne 18. 12. 2009 bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky (vedle toho bylo odmítnuto i odvolání přihlášeného zástavního věřitele) proti usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., č. j. 067 Ex 538/02-135 ze dne 24. 9. 2009. Usnesením soudního exekutora byla pro účely dražby určena cena nemovitostí, blíže specifikovaných ve výroku I. tohoto usnesení, a to částkou 2.850.000,- Kč, přičemž tato částka byla snížena o cenu jednotlivých práv a závad ve výši 840.000,- Kč až na výslednou cenu prodávaných nemovitostí ve výši 2.010.000,- Kč. Proti výrokům o ceně jednotlivých práv a závad, spojených s prodávanými nemovitostmi, o výčtu jednotlivých závad, které dražbou nezanikají a o výsledné ceně nemovitostí, podala stěžovatelka odvolání, které bylo Krajským soudem v Praze shora uvedeným usnesením odmítnuto pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k podání odvolání. Odvolací soud svůj krok odůvodnil tím, že stěžovatelka, jako tzv. přihlášený věřitel, není účastníkem fáze exekučního řízení o určení ceny nemovitostí, a proto jí nesvědčí právo podat proti usnesení o ceně opravný prostředek.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s projeveným závěrem odvolacího soudu. Je přesvědčena, že přihlášení věřitelé se "stávají součástí exekučního řízení", byť je procesní předpis za účastníky nepovažuje, a to z toho důvodu, že v něm má dojít k uspokojení jejich pohledávky. Exekuční řízení se proto dotýká nejen práv oprávněného a povinného, ale rovněž přihlášených věřitelů. Z řečeného vyplývá, že pro posouzení přípustnosti odvolání by nemělo být podle názoru stěžovatelky rozhodující účastenství v řízení, nýbrž skutečnost, zda odvoláním napadeným usnesením byla způsobena újma na právech. Tato újma byla stěžovatelce nepochybně způsobena tím, že soudní exekutor, dle jejího tvrzení, bezdůvodně snížil cenu předmětných nemovitostí, což se následně odrazí v dražbě (od určení ceny nemovitostí se odvíjí výše nejnižšího podání), respektive výtěžku z ní, a tedy i částce, v jaké bude nárok stěžovatelky v postavení přihlášeného věřitele uspokojen. Postupem odvolacího soudu, který odmítl podané odvolání, tak bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, neboť jí byla odepřena možnost obrany proti zjevně nesprávnému rozhodnutí soudního exekutora.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle citovaného ustanovení je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění tvrzených vad napadeného rozhodnutí slouží, uchýlila, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. zahájila.
Jinak řečeno, pokud byla stěžovatelka přesvědčena, že odvolací soud učinil vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti
Stojí také za připomenutí, že ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 a §69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se uplatní v exekučním řízení i ustanovení §254 odst. 2, věty druhé, část za středníkem, o. s. ř., podle nějž je žaloba pro zmatečnost - ze zde rozhodného důvodu dle §229 odst. 4 o. s. ř. - přípustná.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj