ECLI:CZ:US:2010:2.US.1196.10.1
sp. zn. II. ÚS 1196/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, 601 70 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, č. j. 33 Cdo 4271/2008-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. června 2008, č. j. 59 Co 61/2008-56, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 35 C 339/2007-35, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 45.000 Kč, která mu byla poskytnuta jako státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu, spolu s úroky z prodlení ve výši 26 % z uvedené částky od 21. srpna 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že podmínky stanovené ve smlouvě o poskytnutí příspěvku na individuální výstavbu domu nebyly porušeny. V projednávané věci považoval za významné, že byť žalovaný na krátkou dobu v části předmětné nemovitosti poskytl ubytování třetím osobám, dům nikdy neztratil charakter nemovitosti určené k bydlení a nebylo rozhodnuto o změně účelu užívání stavby (přeměně bytových prostor na nebytové). Argumentaci žalobce odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/1999, nepřijal, neboť v tam projednávané věci byla akcentována otázka přeměny bytových prostor na nebytové rozhodnutím orgánu veřejné správy.
3. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, č. j. 33 Cdo 4271/2008-80, zamítnuto. Dovolací soud shledal dovolání sice přípustným, neboť otázka, zda poskytnutí ubytování třetím osobám v rodinném domě, na jehož výstavbu byl poskytnut státní příspěvek podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., a to v rozsahu prostorově a časově omezeném, je porušením závazku užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení, nebyla dosud judikatorně vyřešena, avšak nedůvodným. V této souvislosti zdůraznil, že skutečnost, že žalovaný umožnil po přechodnou dobu a v omezeném rozsahu ubytování třetím osobám, není sama o sobě v rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a to zajistit trvalé bydlení žalovanému a jeho rodině. "Pronájem" dvou pokojů nebránil užívání zbývajících prostor domu, jenž byl nadále domem "rodinným" (to ostatně vyplývá i ze samotného označení předmětu podnikání "ubytování v soukromí"). Dovolací soud se vymezil i vůči dovolatelem citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1887/99. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí uvedl, že je na danou věc nelze aplikovat, neboť skutkový stav této věci byl odlišný od nyní projednávaného případu, a to zejména v tom, že tehdy byla na základě žádosti stavebníka rozhodnutím stavebního úřadu provedena změna v užívání domu, a to na nestátní zdravotnické zařízení.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora zmiňovaných práv na spravedlivý proces a zákonného soudce dovolacím soudem. Pochybení spatřuje v tom, že Nejvyšší soud se nevypořádal se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, jehož podstatou bylo, a žalovaný nikterak nepopíral, že měl na adrese domu, na který byl poskytnut státní příspěvek místo podnikání a provozovnu pro živnost "Ubytování v soukromí". Nejvyšší soud pak nemohl vyjít ze závěru, že předmětný dům nesloužil jako hotel, penzion či jiný typ ubytovacího zařízení. Mezi stranami totiž nebylo sporné, že žalovaný hodlal přenechat část předmětného domu jiným osobám k užívání. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu byl určen pouze k přesně vymezenému účelu - výstavbě bytových prostor. Výstavbou rodinného domu měla vzniknout nová nemovitá věc, určená k trvalému bydlení a jen k tomuto účelu měla být podle smlouvy využívána. Stavebník se přitom zavázal užívat celý dům pouze k trvalému bydlení a není zde žádný prostor, aby si mohl zvolit, zda a v jakém rozsahu využije dům k jinému účelu než k bydlení. Stěžovatel opakovaně poukazuje na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1887/99, v němž dospěl k závěrům zcela opačným. Podle názoru stěžovatele měl Nejvyšší soud povinnost, pokud se chtěl od citovaného rozhodnutí odchýlit, postoupit věc k projednání velkému senátu. Pakliže tak neučinil, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, přičemž zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, což představuje porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž jednak namítá, že se nevypořádal se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jednak, že nerespektoval svoji předchozí judikaturu.
8. K námitce nevypořádání se skutkovými zjištěními Ústavní soud předesílá, že pokud přípustnost dovolání vyplývá z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (tedy pokud je zvažován zásadní právní význam dovolání), nelze dovoláním napadat skutková zjištění. Dovolací soud přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyšel, avšak interpretoval je jinak, než odpovídalo představě stěžovatele. To ovšem nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Dovolací soud postavil svoje rozhodnutí na tom, že umožnění omezeného ubytování třetím osobám po přechodnou dobu (třeba i na základě živnostenského oprávnění), není v rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a to zajistit trvalé bydlení žalovanému a jeho rodině. Zdůraznil, že pronájem dvou pokojů nebrání užívání zbývajících prostor domu, jenž je i nadále domem rodinným. Toto je jednoznačný právní závěr Nejvyššího soudu vyvozený ze skutkových zjištění. Je přitom zásadně věcí Nejvyššího soudu, jak posoudí otázku zásadního právního významu a následně i důvodnost dovolání. V dané věci navíc Nejvyšší soud připustil dovolání k nastolené otázce, protože ji považoval za dosud neřešenou. Z toho pak vyplývá, že se musel vymezit i ke svému předchozímu stěžovatelem citovanému rozhodnutí, což také učinil. Jestliže v rozhodnutí vyložil, proč nelze předchozí rozhodnutí na věc aplikovat, nelze v postupu dovolacího soudy spatřovat žádné pochybení. To stejné platí i pro námitku, že měl věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu. Není-li možné aplikovat rozhodnutí a důvody, které Nejvyšší soud uvedl, jsou podle názoru Ústavního soudu logické (případ, kdy došlo ke úplné změně charakteru užívání nemovitosti, je odlišný případ, než poskytování dočasného ubytování), není ani dán prostor k postoupení věci velkému senátu. Z tohoto pohledu nelze tedy hovořit o porušení práva na spravedlivý proces a zákonného soudce ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
9. Ve zbytku ústavní stížnosti se pak jedná o polemiku s právními závěry Nejvyššího soudu v otázce interpretace vyhlášky č. 136/1985 Sb., k níž se Nejvyšší soud jednoznačně vyslovil. K tomu Ústavní soud pouze na okraj podotýká, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu