ECLI:CZ:US:2010:2.US.1200.10.1
sp. zn. II. ÚS 1200/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti H. D. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 2. 2010 č. j. 22 Co 580/2009-86 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 9. 2009 č. j. 5 C 90/2009-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací. Poukazuje na to, že stav jeho účtu v době nařízení exekuce byl debetní. Příchozími platbami byl debet dorovnán, čímž byla splněna povinnost stěžovatele vůči peněžnímu ústavu. Ten však na tuto povinnost rezignoval a podvolil se exekuci, která ale na tento způsob postižení majetku povinného nemíří, neboť nedošlo k postižení majetku stěžovatele, ale samotného peněžního ústavu. Má za to, že peněžní ústav bez součinnosti stěžovatele jako svého klienta vytvořil stěžovateli další závazek a sám se obohatil, neboť debetní stav účtu pro něj znamená další příjem. Jednání peněžního ústavu označuje za svévolnou manipulaci s debetním zůstatkem, které nemá oporu v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, jež byly na věc aplikovány.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 5 C 90/2009 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou domáhal po Komerční bance zaplacení částky 27.785,76 Kč z titulu náhrady škody. Svůj nárok odůvodnil tím, že žalovaná nepostupovala při provádění exekuce nařízené na jeho majetek správně, neboť nebyla oprávněna provést odpis finančních prostředků na účtu stěžovatele ve výši vyšší než byl kreditní zůstatek.
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení. Soud dospěl k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s ustanoveními §306 a násl. o.s.ř. a svým postupem škodu stěžovateli nezpůsobila. Konstatoval, že ke dni doručení exekučního příkazu byl sice na účtu stěžovatele debetní zůstatek, ale po dobu sledovacího období podle §306 o.s.ř. došly na účet peněžní prostředky v celkové výši 26.900,41 Kč, které byly správně poukázány oprávněnému, přičemž je nerozhodné, zda je v tomto období účet v záporu či nikoli .
O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil a námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Uvedl, že z ustanovení §306 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že nařízení exekuce přikázáním pohledávky se vztahuje i na prostředky, které na účet došly ve sledovaném období. Protože oprávněnému nemůže být přikázáno nic jiného než pohledávka povinného vůči peněžnímu ústavu, zákon - zejména s ohledem na kontokorentní účty podle §711 obch. zák. - tedy výslovně spojuje nárok oprávněného na přikázání té pohledávky z účtu, která povinnému vznikne dodatečným vložením prostředků, a pro daný případ je tedy nerozhodné, že v době doručení exekučního příkazu vykazoval účet povinného debetní zůstatek.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako v odvolání, namítá, že soudy provedly nesprávný výklad ustanovení §306 a násl. o.s.ř., přičemž především argumentuje tím, že exekucí lze postihnout jen účet, na němž je kreditní zůstatek, nikoli účet, na kterém byl v okamžiku doručení exekučního příkazu zůstatek debetní. Ve svých argumentech ale pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody v důsledku svévolné interpretace právních předpisů. Takové pochybení ovšem v projednávané věci nezjistil.
Soudy obou stupňů dospěly výkladem ustanovení §306 odst. 1 o.s.ř. ke shodnému závěru, že nařízení exekuce přikázáním pohledávky se vztahuje nejen na peněžní prostředky, které byly na účtu povinného v okamžiku doručení exekučního příkazu podle §304 o.s.ř., ale i na prostředky, které byly na tento účet vloženy dodatečně, tj. nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění dle §305 o.s.ř. Jejich názor plně koresponduje s právní teorií (viz JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., 2004, str. 429 a násl) i praxí. Je tedy nerozhodné, jestliže v okamžiku, kdy byl žalované doručen exekuční příkaz, vykazoval účet stěžovatele debetní zůstatek. Rozhodující je, že ve sledovacím období došly na jeho účet peněžní prostředky. Banka tak provedla odepsání peněžních prostředků nikoli z debetu na účtu stěžovatele, ale z plateb, které přišly na tento účet v rozhodném období. Postupovala tak v souladu s procesními předpisy upravujícími provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, proto dospěl k závěru, že soudy obou stupňů interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ani jiných práv zaručených ústavními zákony.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu