ECLI:CZ:US:2010:2.US.1238.10.1
sp. zn. II. ÚS 1238/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Výrobně-obchodního družstva Nová Cerekev, IČ: 60066067, se sídlem Nová Cerekev 148, PSČ: 394 15, zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem Kamlerova 795, 251 01 Říčany, proti usnesení Nevyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010, č. j. 29 Cdo 5198/2009-97, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 14 Cmo 268/2008-77, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2010, č. j. 13 Cm 435/2007-56, za účasti Nevyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a M. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na nestranné projednání a rozhodnutí, chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst.1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně bylo jeho právo na spravedlivý proces zasaženo tím, že byla hrubě porušena návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice, kterou se proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 205.276,50 Kč. Jednalo se o polovinu majetkového podílu jejího otce, E. D., který zdědila na základě usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 3. 1995, č. j. 3 D 1098/95-10. Stěžovatel s vyplacením uvedené částky nesouhlasil. Namítl, že v rozhodnutí o vypořádání dědictví je chybně uvedeno, že zůstavitel měl pohledávku vůči stěžovateli, ve skutečnosti však měl pouze majetkový podíl v zaniklém Zemědělském družstvu Nová Cerekev, jehož závazky stěžovatel nepřevzal a ani neuzavřel žádnou smlouvu či dohodu, kterou by se k nějakému plnění za toto družstvo zavázal. Zůstaviteli nemohla vzniknout pohledávka vůči stěžovateli ani z důvodu jeho členství, protože se členem stěžovatele nikdy nestal, neboť nezaplatil ani vstupní členský vklad.
Krajský soud v Českých Budějovicích žalobě vyhověl a obranu stěžovatele, že právní předchůdce vedlejší účastnice nebyl jeho členem, označil za neúčinnou. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že E. D. dne 13. 10. 1993 podepsal členskou přihlášku a postoupil svá majetková práva vůči Zemědělském družstvu Nová Cerekev v celkové výši 410.553 Kč stěžovateli, z čehož byl zaplacen jeho členský vklad. Tvrzení stěžovatele, že k postoupení uvedené pohledávky nedošlo, označil za účelové, zejména s ohledem na jeho dopis ze dne 3. 4. 2002, ve kterém pohledávku uznal co do důvodu i výše. Krajský soud dále uvedl, že uvedené závěry jsou podporovány i tím, že pokud by zůstavitel nebyl přijat za člena stěžovatele, musel by mu být podle stanov vrácen splacený členský vklad do jednoho měsíce od doručení přihlášky, což se nestalo. V červnu došlo dále k navýšení základního jmění stěžovatele o majetek převzatý po Zemědělském družstvu Nová Cerkev, do kterého byla zahrnuta i pohledávka E. D. za majetkový a vypořádací podíl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém především namítl, že soud prvního stupně pominul jeho zásadní námitku týkající se postoupení pohledávky a vzniku členství zůstavitele. Podle jeho názoru nebylo zohledněno jednak kogentní ustanovení §227 odst. 4 obchodního zákoníku, ze kterého vyplývá, že členství v družstvu nemůže vzniknout před zaplacením členského vkladu, a dále kogentní ustanovení §524 občanského zákoníku, podle kterého k platnosti postoupení pohledávky se vyžaduje písemná forma a nebyl-li takový právní úkon doložen, nemohlo dojít ani ke splacení členského vkladu. Dále poukázal na to, že nebylo doloženo rozhodnutí příslušného orgánu o přijetí zůstavitele za člena, přičemž ke vzniku členství nemůže dojít konkludentně; v tomto směru odkazoval na odbornou literaturu, ve které je tento názor vyjádřen.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a jeho rozsudek potvrdil. K odvolacím námitkám proti vzniku členství zůstavitele E. D. uvedl, že závěr soudu prvního stupně ohledně přijetí jeho přihlášky ze dne 13. 10. 1993 příslušným orgánem družstva byl potvrzen i tím, že byl stěžovatelem za člena považován, což bylo např. doloženo jeho dopisem ze dne 3. 4. 2002 či dopisem ze dne 26. 10. 1999. Pokud jde o splacení členského podílu postoupením majetkových práv, byl údaj o tom uveden v přihlášce ze dne 13. 10. 1993 a bylo nepřímo doloženo, že stěžovatel s tímto majetkovým podílem nakládal stejně jako s podíly nabytými od jiných osob. Z toho odvolací soud dovodil, že za této situace okolnost, že písemná smlouva o postoupení pohledávky nebyla předložena, není na překážku závěru o její existenci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uvedl, že nelze za právně relevantní důkaz o vzniku členství v družstvu považovat skutečnost, že dotyčná osoba byla za člena považována. Opětovně namítl, že nebyla uzavřena písemná smlouva o postoupení, pohledávka a přihláška E. D. nebyla schválena představenstvem družstva, a dále že shora zmíněné dopisy stěžovatele adresované vedlejší účastnici nelze pokládat za uznání dluhu ve smyslu ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť nelze uznat neexistující nárok. Kromě toho ve zmíněné korespondenci stěžovatele s vedlejší účastnicí, pokud vůbec byla zmíněna nějaká částka, jednalo se co do výše o jinou částku, než která byla předmětem sporu.
Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. K námitce ohledně vzniku členství právního předchůdce vedlejší účastnice uvedl, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že dotyčný byl za člena považován, ale na skutečnosti, že jeho členství vzniklo v důsledku schválení přihlášky představenstvem a splacení členského vkladu, přičemž uvedená okolnost tento závěr toliko potvrzovala. Pokud jde o námitky ohledně neexistence rozhodnutí o přijetí E. D. za člena družstva, písemné smlouvy o postoupení pohledávky a uznání dluhu, tyto dovolací soud odmítl s poukazem na to, že jde o námitky skutkové, kterými se nemohl zabývat, neboť dovolání bylo přípustné jen za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval svoje námitky uplatněné před obecnými soudy. Podrobně rozebral důkazní situaci ze svého pohledu a vyložil, proč považuje závěry o vzniku členství E. D. a splacení členského podílu postoupením jeho pohledávky za nesprávné. Uvedl také své výhrady ohledně uznání dluhu a v této souvislosti zejména zdůraznil, že minimálně co do výše nikdy z jeho strany k uznání nedošlo. Z tohoto rozboru pak učinil závěr, že stížností napadená rozhodnutí jsou protiústavní, neboť obecné soudy rozhodly v hrubém rozporu s prokázanými skutečnostmi a spor byl veden "nikoliv nestranně pouze na základě nijak neprokázaných domněnek a úvah". V tom spatřuje stěžovatel porušení základního práva vyplývajícího ze čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto navrhl všechna napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 435/2007 i stanoviska účastníků řízení a vedlejší účastnice k obsahu podané ústavní stížnosti. Krajský soud a vedlejší účastnice se nevyjádřily, vrchní soud a Nejvyšší soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a nic nového neuvedly. Proto jejich vyjádření nebyla rozeslána k replice.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadená rozhodnutí postrádají způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, která jejich vydání předcházela, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, zabýval se Ústavní soud nejprve tímto návrhem. K tomu Ústavní soud podotýká, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně, byť stručně, odůvodnil, proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout pro nepřípustnost. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady. Stěžovatelem nastolené námitky, které přebírá i pro řízení o ústavní stížnosti, neměly pro dovolací soud, a nemají ani pro Ústavní soud, potřebný přesah.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále napadl rozhodnutí soudů nižších instancí. K tomu Ústavní soud podotýká, že pokud se námitky stěžovatele týkaly hodnocení důkazů učiněného obecnými soudy (např. závěry o vzniku členství E. D. a splacení členského podílu postoupením jeho pohledávky nebo výhrady ohledně uznání dluhu), je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pouhá polemika (navíc opakovaná) se závěry obecných soudů staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a to ani za situace, že by s nimi nesouhlasil. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s učiněnými závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu