ECLI:CZ:US:2010:2.US.1256.10.1
sp. zn. II. ÚS 1256/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Javornická 1560, Rychnov nad Kněžnou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 420/2006-207 ze dne 14. 5. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na žalovaném - Orlický konzum, obchodní a výrobní družstvo Kostelec nad Orlicí - zaplacení částky 9.321.841,- Kč s příslušenstvím, představující náhradu škody (ušlý zisk), která mu vznikla tím, že žalovaný bez právního důvodu od 22. 4. 1992 do 16. 1. 2000 zadržoval jeho zboží, stěžovatel v důsledku toho nemohl rozvíjet svou podnikatelskou aktivitu, konkrétně mu bylo znemožněno použít finanční prostředky, získané případným prodejem tohoto zboží, k dosahování zisku.
Z dokazování provedeného před obecnými soudy vyplynulo, že dne 6. 8. 1991 uzavřel stěžovatel se žalovaným smlouvu o společném podnikání podle ustanovení §352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "hospodářský zákoník"), na základě které v prostorech žalovaného provozoval prodejnu potravin. Dne 9. 1. 1992 obdržel stěžovatel výpověď od žalovaného z této smlouvy, posléze dne 22. 4. 1992 žalovaný obsadil prostory provozovny a současně zadržel zboží stěžovatele. Hodnota zadrženého majetku byla rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 4 C 167/92-535 ze dne 19. 5. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 563/98-588 ze dne 9. 11. 1999, stanovena na částku 917.280,89 Kč. K úhradě této částky, ke které ho zavázala citovaná rozhodnutí obecných soudů, žalovaný přistoupil až dne 16. 1. 2000. V předmětném řízení se stěžovatel rovněž domáhal na žalovaném náhrady ušlého zisku ve výši 7.116.674,30 Kč z titulu porušení smlouvy o společném obchodním podnikání, tomuto nároku však soud prvního stupně ani soud odvolací pro neplatnost smlouvy o společném podnikání nepřisvědčil.
Vycházeje z výše uvedených skutkových zjištění a s přihlédnutím k námitce promlčení vznesené v průběhu řízení žalovaným Krajský soud v Hradci Králové jako soud nalézací žalobu stěžovatele na zaplacení částky 9.321.841,- Kč s příslušenstvím rozsudkem č. j. 38 Cm 5/2005-171 ze dne 10. 7. 2006 zamítl a uložil stěžovateli uhradit náklady řízení. Za základ právního vztahu mezi účastníky označil smlouvu o společném podnikání, uzavřenou za účinnosti hospodářského zákoníku. Námitku promlčení soud proto posoudil podle ustanovení §131b odst. 2 hospodářského zákoníku, přičemž konstatoval, že uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba, jejíž počátek vymezil tak, že nejpozději z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 4 C 167/92 ze dne 19. 5. 1998 musela stěžovateli být známa výše vzniklé škody, resp. měl alespoň o vzniku škody a o tom, kdo ji způsobil, povědomost. Nárok na náhradu škody se tudíž promlčel.
K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 6 Cmo 420/2006-207 ze dne 14. 5. 2007 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, byť námitku promlčení posoudil odlišně. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že právo na náhradu škody, která vznikla stěžovateli v důsledku zadržení zboží žalovaným, se řídí režimem zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Ustanovení §398 obchodního zákoníku obsahuje úpravu promlčecí doby u práva na náhradu škody, a to subjektivní, zejména však objektivní, která je nepřekročitelná a její počátek je vázán na okamžik, kdy došlo k porušení povinnosti, z níž škoda vznikla. V daném případě došlo ke škodní události - zadržení zboží stěžovatele žalovaným - dne 22. 4. 1992 a desetiletá objektivní promlčecí doba uplynula dnem 23. 4. 2002. Byla-li žaloba na náhradu škody k soudu podána dne 5. 9. 2002, stalo se tak až po uplynutí promlčecí lhůty.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze brojil stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Nejvyšší soud, neshledávaje rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, dovolání usnesením č. j. 23 Cdo 5393/2007-241 ze dne 24. 2. 2010 odmítl jako nepřípustné dle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Pouze rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje nicméně v postupu všech ve věci rozhodujících obecných soudů, které nesprávně posoudily otázku promlčení jeho nároku. Setrvává na stanovisku, že žalobu na náhradu škody nemohl podat dříve, než se dověděl, že škoda vznikla, v jaké výši vznikla a kdo za ni odpovídá, přičemž tyto skutečnosti vyplynuly s konečnou platností až z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 563/98-588 ze dne 9. 11. 1999 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1244/2000-622, které nabylo právní moc dne 19. 4. 2001. Nemohlo tedy dojít k promlčení jeho nároku. Stěžovatel vyslovil též názor, že po čas průběhu soudního řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 167/92 došlo k stavení běhu promlčecí doby. Poslední námitka směřuje do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, s nimiž nesouhlasí co do aplikace ustanovení §398 obchodního zákoníku a namítá, že žalobu podal z jiného právního důvodu - neoprávněného majetkového prospěchu (bezdůvodné obohacení) žalovaného.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel se rozhodnutími obecných soudů cítí být dotčen ve svém právu na spravedlivý proces. Jak již ovšem Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, právo na spravedlivý proces neznamená právo na úspěch v soudním řízení, ale má ryze procesní obsah; je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Proto skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat prostou zákonnost napadeného rozhodnutí, ale to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelova ústavně garantovaná základní práva a svobody. To však stěžovatel zjevně pomíjí, o čemž svědčí argumentace o nesprávném právním posouzení, o nesprávné aplikaci právní normy na skutkový stav apod. V rovině ústavní však Ústavní soud porušení základních práv a svobod neshledal. Postup obecných soudů nelze považovat za svévolný, závěry, k nimž dospěly, nejsou v příkrém rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a napadená rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna.
Naproti tomu předložená ústavní stížnost vykazuje značné nedostatky v obsahové rovině, stěžovatelem vznesené námitky nejsou vždy zcela srozumitelné, nezřídka si i odporují. Tvrdí-li například stěžovatel, že svůj žalobní návrh "opíral o jiný právní důvod, než uzavřely soudy", konkrétně zmiňuje neoprávněný majetkový prospěch - bezdůvodné obohacení, které měl získat žalovaný na jeho úkor, je toto tvrzení v rozporu nejen se samotnou ústavní stížností, ale i s obsahem spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 38 Cm 5/2005, z něhož jednoznačně vyplývá, že stěžovatel uplatňoval nárok na náhradu škody a rovněž se domáhal i aplikace ustanovení §398 obchodního zákoníku (č. l. 123-125, č. l. 175-177 spisu).
Bezpředmětná je i polemika stěžovatele s obecnými soudy v otázce posouzení počátku a běhu promlčecí doby u jeho nároku. Okolnost, že se stěžovatel údajně dověděl o výši škody až dne 9. 11. 1999, není způsobilá zvrátit závěr o tom, že v mezidobí už uplynula objektivní promlčecí lhůta. Skončí-li běh objektivní promlčecí doby, právo se promlčí i přesto, že běží čtyřletá subjektivní promlčecí doba, která je určena dnem, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Počátek běhu objektivní promlčecí doby je vázán pouze na porušení povinnosti, z níž škoda vznikla, v dané věci tímto okamžikem bylo zabrání zboží žalovaným.
Co se týče argumentu stavení promlčecí doby po čas průběhu soudního řízení, Ústavní soud sděluje, že stěžovatel tuto námitku uplatnil ex post až v řízení o ústavní stížnosti. Takovýto postup je dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný. Nad rámec odůvodnění Ústavní soud nicméně konstatuje, že k přerušení jejího běhu by došlo, pokud by stěžovatel v řízení předcházejícím uplatňoval nárok na náhradu škody ze stejného právního důvodu jako v řízení nyní posuzovaném, což se nestalo. Promlčecí doba proto běžela bez stavení.
Z výše uvedeného je zcela zjevné, že předmětná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, z ústavněprávního hlediska neobstojí. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ačkoli stěžovatel nenapadl v ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu, nebránila tato okolnost Ústavnímu soudu projednat jeho ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím instančně nižších soudů, jestliže dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu §237 odst. 1, 3 občanského soudního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká