ECLI:CZ:US:2010:2.US.1281.10.1
sp. zn. II. ÚS 1281/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti MIJAMA, s. r. o., se sídlem Kladenská 683/72, Buštěhrad, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 31, proti usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. Nc 5826/2003-115 ze dne 22. ledna 2010, za účasti Okresního soudu v Kladně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Zemědělské zásobování a nákup Rakovník, a. s., se sídlem V Lubnici 2333, Rakovník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 3. května 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byly její námitky proti příkazu soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského k úhradě nákladů exekuce č. j. 015 EX 168/2003-60 ze dne 8. prosince 2009 prohlášeny za nedůvodné. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva podle čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 90 Ústavy České republiky.
2. V ústavní stížnosti je uvedeno, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 19 C 41/2001-77 ze dne 12. března 2003 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 10 150,- Kč. Na základě toho byl soudním exekutorem dne 23. října 2003 vydán exekuční příkaz k vymožení pohledávky prodejem nemovitostí. Stěžovatelka měla za to, že před vydáním exekučního příkazu došlo k zániku pohledávky započtením, nicméně pohledávku neprodleně uhradila. Současně napadla exekuční příkaz pro nepřiměřenost, takže usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci až 19. března 2008.
3. Stěžovatelka namítá, že exekuční řízení mělo být zastaveno neprodleně poté, co uhradila částku, pro kterou byla exekuce zahájena. Exekutorovi vytýká, že pochybil, když nevyužil přiměřené formy přiměřené pro vymožení pohledávky dané výše, čímž sám zapříčinil průtahy v řízení a vymáhá tak náklady, jež mu nevznikly ani vzniknout nemohly. Soudu vytýká, že se v rozporu s (nijak nekonkretizovanou) judikaturou i nálezy Ústavního soudu nevypořádal s jejími námitkami. Neuvedl, ze kterých důkazů vycházel, co vzal za prokázáno a proč některé jí navržené (a nijak nekonkretizované) důkazy nebyly soudem vůbec provedeny. Konkrétně odkazuje na své námitky proti nákladům exekutora, protože bylo vycházeno z jiného zákonného ustanovení a není ani zřejmé, z jakých úkonů exekutor vycházel. Konečně soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s námitkou promlčení.
4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
5. O takový případ se právě jedná.
6. Z tvrzení stěžovatelky a z jí předložených listin vyplývá, že exekuční titul v dané věci byl vydán 12. března 2003 a exekuce byla nařízena rozhodnutím ze dne 26. září 2003. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by pohledávka nebyla v době nařízení exekuce vykonatelná. Exekutor i obecný soud vyšly z toho, že tato pohledávka byla stěžovatelkou uhrazena 5. prosince 2003 poté, co exekutor vydal minimálně exekuční příkaz na prodej nemovitostí ze dne 23. října 2003, což stěžovatelka rovněž potvrzuje. Předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce, resp. na něj navazující napadené soudní rozhodnutí byly vydány až poté, co bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesení o nařízení exekuce usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 101-102/2008 ze dne 26. února 2008, resp. jím byl zrušen výrok o náhradě nákladů z usnesení o částečném zastavení exekuce (o němž se stěžovatelka nezmiňuje, jako rovněž ani o případných dalších procesních rozhodnutích soudního exekutora či soudu prvního stupně v dané věci mezi lety 2003 až 2008).
7. Z napadeného usnesení je patrné, že obecný soud v narativní části podrobně rozepsal námitky stěžovatelky proti příkazu k náhradě exekuce, jež co do námitek proti odměně a nákladům exekutora odpovídají jejich obecnému vymezení v ústavní stížnosti. Poté se obecný soud, na základě vlastního hodnocení dané problematiky, podrobně a důsledně uplatněnými námitkami zabýval a není jediné, kterou by pominul. S argumentací obecného soudu se přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nijak konkrétně nevypořádává, přičemž pouhá opakování vlastní argumentace z opravného prostředku, resp. pouhý nesouhlas se závěry obecného soudu nejsou způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
8. Obecný soud tak odmítl argument o dobrovolnosti plnění s ohledem na časové okolnosti případu, jež jsou popsány výše, a okamžik vydání rozhodnutí odvolacího soudu označil za bezvýznamný pro posouzení včasnosti plnění. Dále obecný soud vyšel z toho, že exekutor evidentně započal s úkony směřujícími k vymožení pohledávky, a proto shledal nárok na minimální paušální odměnu a paušální náhradu hotových výdajů oprávněným, což zdůvodnil platným zněním exekučního tarifu. Obecný soud se tedy, s ohledem na právní úpravu odměny a náhrady nákladů exekutora, nezabýval důkazy v pravém slova smyslu, nýbrž toliko údaji obsaženými ve spise, jež stěžovatelka ani nepopírá, přičemž pro aplikovanou právní úpravu nebyly rozhodné konkrétní úkony exekutora. Z obsahu napadeného rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by stěžovatelka navrhovala provedení nějakých důkazů a v ústavní stížnosti nejsou takové návrhy nijak konkretizovány. Konečně obecný soud odmítl námitku promlčení s tím, že promlčecí doba začala běžet až okamžikem vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Nic dalšího stěžovatel nenamítal, a proto lze uzavřít, že obecný soud naplnil svoji kompetenci, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat (srov. sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Rozhodnutí obecného soudu lze považovat za ústavně souladné.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 5. 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu