ECLI:CZ:US:2010:2.US.1293.09.1
sp. zn. II. ÚS 1293/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Bc. R. B., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě, ul. 30. dubna 3128/2A, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 8 Tdo 114/2009, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 4 To 37/2008 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 5 T 91/2006-317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel stručně popsal dosavadní průběh řízení před trestními soudy v jeho věci a vyjádřil své přesvědčení, že mělo být důsledněji zkoumáno, zda vytýkané jednání, za které byl odsouzen, je skutečně trestným činem, či zda svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu některého z přestupků. K tomuto závěru jej vedlo množství znaleckých posudků, které byly ve věci provedeny, kdy se znalecké posudky znalců téže odbornosti vyznačovaly zcela rozdílnými závěry. Uvedl, že ve věci měl být za této situace vypracován posudek ústavní, což se však nestalo a obecné soudy se přiklonily ke znaleckým posudkům, jejichž závěry stěžovatele ze spáchání trestného činu usvědčovaly. Podotkl, že z ústavněprávního hlediska má význam skutečnost, že soudy rozhodovaly, mimo jiné, na základě znaleckého posudku profesora PhDr. J. S., DrSc., znalce z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, k jehož jedinečné odbornosti je jeho posudek z hlediska možného přezkumu nepřezkoumatelný.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále byla stěžovateli uložena povinnost dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zaplatit poškozenému na náhradu škody částku 3.240,- Kč a označené zdravotní pojišťovně částku ve výši 1.443,- Kč. Poškozený byl se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím krajského soudu zamítnuto jako nedůvodné a následně bylo také odmítnuto dovolacím soudem jeho dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).
Jádrem projednávané ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení. Stěžovatel zpochybňoval hodnocení důkazů svědčících o trestnosti jeho jednání a poukazoval na rozdílné závěry znaleckých posudků, aniž by vůbec znalecké posudky označil a uvedl v jakém ohledu s jejich hodnocením provedeným soudy nesouhlasí a jak mělo být jeho jednání soudy důsledněji zkoumáno. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě stručně zopakoval argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a tak jeho tvrzení přednesená v ústavní stížnosti nepřinesla do posuzované věci nic nového, především však zcela postrádala ústavně právní rozměr. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekával, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž soudy dospěly, čímž by však postavil tento soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně řádného odůvodnění.
Ze zásady vyjádřené v článku 39 Listiny vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Definice trestného činu uvedená v ustanovení §3 odst. 1 tr. z. považuje za pojmový znak trestného činu i jeho materiální stránku, jež spočívá v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Aby se jednalo o trestný čin, musí být oba uvedené znaky naplněny. Trestní zákon tento požadavek vyslovuje explicitně v ustanovení §3 odst. 2, v němž uvádí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení učiní nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se těmito zásadami řídily.
Ústavní soud se nejdříve zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil.
Zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 tr. ř.), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu, tedy i takovou, která je vyvrácena důkazem opaku. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti. V daném případě obecné soudy přesvědčivě vyložily, proč obhajobu stěžovatele, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, považovaly za vyvrácenou, a proto také v dané fázi řízení neshledaly účelným další návrhy stěžovatele na doplnění důkazů. V tomto směru Ústavní soud pro stručnost odkazuje na vyčerpávající odůvodnění obecných soudů.
Ústavní soud rovněž považuje za nutné akceptovat závěr obecných soudů o trestnosti jednání stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto zvažoval pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, který se, mimo jiné, zabýval i skutečností, zda v této konkrétní věci nebyl splněn předpoklad posoudit skutek stěžovatele jako přestupek proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Pokud dospěl k závěru, že následek na zdraví poškozeného nelze hodnotit jen jako drobné ublížení na zdraví, je třeba jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Pouhá skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu