ECLI:CZ:US:2010:2.US.1308.10.1
sp. zn. II. ÚS 1308/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 4, 360 20 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2010, č. j. 14 Co 42/2010-44, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 11. 2009, č. j. 13 C 336/2009-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení listin specifikovaných ve výroku rozhodnutí. V řízení namítal, že při doručování předmětných listin nebylo postupováno v souladu s ustanoveními §49 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Konkrétně šlo o to, že stěžovateli bylo doručováno na adresu ohlašovny trvalého pobytu, kde však nebyla poštovním doručovatelem zanechána výzva a poučení, aby si písemnost vyzvedl, a zásilky nebyly ani vhozeny do schránky, ačkoliv soud ve dvou případech tento způsob doručení nevyloučil. Dále tvrdil, že byl neznámého pobytu, a proto mu měl být ustanoven opatrovník.
Proti rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítl nesprávné právní posouzení věci. Poukázal na to, že ustanovení §49 o. s. ř. ukládá doručujícímu orgánu povinnost zanechat na vhodném místě výzvu k vyzvednutí zásilky s výjimkou případu, kdy na adrese doručení není vhodné místo. Podle názoru stěžovatele nelze vhodným místem ve smyslu citovaného zákonného ustanovení rozumět pouze poštovní schránku adresáta, ale za takové místo je třeba považovat jakékoliv místo, které zvýší pravděpodobnost, že se adresát o uložení zásilky dozví. Pokud soud doručuje na adresu sídla ohlašovny, může předpokládat, že na tomto místě se schránka nenachází. Jedinou možností osoby v takovémto postavení je docházet pravidelně do místa ohlašovny trvalého pobytu a kontrolovat, zda se tam nenachází výzva k vyzvednutí zásilky. Pokud se ovšem výzva na tomto místě nenachází, je tak připraven o možnost dozvědět se o doručované zásilce. Z toho dovozoval, že by soudy měly v případě osob takto hlášených k trvalému pobytu postupovat obezřetněji a pokusit se zjistit, např. za pomoci internetu, místo jejich skutečného pobytu. Podle názoru stěžovatele nepodnikl-li soud žádné jiné procesní kroky směřující ke skutečnému doručení, měl mu ustanovit opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., jako osobě neznámého pobytu. Odvolací soud nyní napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy, a dovozuje, že postupem obecných soudů, které formalisticky aplikovaly ustanovení o. s. ř. o fikci doručení, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, neboť mu bylo znemožněno se osobně zúčastnit jednání u soudu.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatel ústavní stížností napadá ve skutečnosti právní úpravu doručování písemností, zavedenou zák. č. 7/2009 Sb., kterou byl novelizován o. s. ř. s účinností od 1. 7. 2009, konkrétně ustanovení §49 o. s. ř., které upravuje doručování písemností do vlastních rukou. Tato úprava od základu mění pojetí doručování podle dosavadní úpravy tím, že opouští paternalistický přístup, který jí dominoval, a naopak vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v §46b písm. a) o. s. ř., ze kterého vyplývá, že není principiálně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Současně z tohoto ustanovení vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Tím má také možnost eliminovat problém související s tím, že na ohlašovně nelze zanechat výzvu k převzetí zásilky. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby soudu ohlásil adresu pro doručování, tedy adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit.
Pokud jde o další námitky, pak okolnost, že se adresát na adrese pro doručování nezdržuje, není omluvitelným důvodem pro neúčinnost doručení podle ustanovení §50d o. s. ř. Argumentace stěžovatele ustanovením §29 odst. 3 o. s. ř. je v řízení o neúčinnost doručování irelevantní, neboť nová úprava doručování vylučuje ustanovení opatrovníka pro doručování.
Ústavní soud proto uzavírá, že je zjevné, že nová úprava doručování ani konkrétní okolnosti souzeného případu nezasahují do ústavně chráněných práv, vyjádřených zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny. Nová právní úprava sleduje zrychlení řízení a automaticky nikoho nevylučuje z účasti na řízení, jen vyvíjí tlak na každého, kdo by mohl být účastníkem řízení, aby si vytvořil pro tento případ podmínky k řádnému doručování. V ustanovení §50d o. s. ř. obsahuje obranu proti excesům, k nimž může při takto upraveném doručení dojít. Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele lze závěrem souhrnně uvést, že pokud by měly být akceptovány, pak by to ve skutečnosti znamenalo popření principů, na nichž nová úprava doručování stojí.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, přičemž sama skutečnost, že se stěžovatel s přijatými závěry soudů neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu