ECLI:CZ:US:2010:2.US.1347.10.2
sp. zn. II. ÚS 1347/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti WORLD TRAVEL, a.s, se sídlem Klatovská 1818/18, Plzeň, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Plzni, Divadelní 3/a, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 28 Co 797/2006-112 ze dne 11. 2. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 10 C 60/2006-59 ze dne 23. 4. 2009, správně ze dne 29. 8. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno její žalobě, jíž požadovala zaplacení částky 20 331 Kč s příslušenstvím z titulu odstupného ve smyslu ustanovení §852b a §852h obč. zák.
Dle názoru stěžovatelky byla její žaloba o zaplacení důvodná, neboť mezi účastníky byla uzavřena cestovní smlouva, od které žalovaná posléze odstoupila, a z tohoto důvodu vznikl stěžovatelce nárok na zaplacení odstupného stanoveného dle všeobecných podmínek ve výši 80% ceny zájezdu. Stěžovatelka uvádí, že záměrem smluvních stran bylo nepochybně řádné uzavření smlouvy. Žalovaná vyplnila a stěžovatelce odeslala formulář na internetových stránkách stěžovatelky nazvaný Cestovní smlouva - závazná přihláška. Nejednalo se tedy o pouhou rezervaci, jak posléze žalovaná tvrdila, neboť ta se činí jiným způsobem. Dne 29. 5. 2005 žalovaná písemně od smlouvy odstoupila, což bylo potvrzením i písemného uzavření samotné smlouvy. Stěžovatelka tvrdí, že soud dospěl na základě nerovného hodnocení důkazů předložených stranami k závěru, že k uzavření cestovní smlouvy nedošlo, a tím stranil žalované. Bylo tedy porušeno právo na rovnost účastníků a nestrannost soudu. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by byly důkazy a tvrzení stran hodnoceny nestranně, musel by soud nepochybně dojít k závěru, že k uzavření smlouvy došlo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatelka se tak ze strany Ústavního soudu v podstatě domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. V této souvislosti Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. K hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná i ústavní princip nezávislosti soudů, z nějž vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v ust. §132 o.s.ř.; pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ostatně mezi účastníky řízení nebylo sporu ohledně úkonů, které byly z jejich strany učiněny, ale došlo ke sporu ohledně hodnocení závaznosti jejich projevů. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy, zejména odvolací soud, se všemi námitkami stěžovatelky důkladně zabývaly a v souladu s právním názorem, vysloveným v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, dospěly k závěru, že mezi účastníky řízení k uzavření cestovní smlouvy vůbec nedošlo. V dané věci totiž podmínky potřebné k uzavření cestovní smlouvy tak, jak vyplývají z ustanovení §43a odst. 1, §852a odst. 2 a §852b odst. 1 obč. zák., splněny nebyly. Žalovaná dne 16. 5. 2005 pouze vyplnila webový formulář cestovní kanceláře (stěžovatelky), který však neobsahoval ani cenu zájezdu ani nebyl podepsán zaručeným elektronickým podpisem. Pokud však má mít právní úkon učiněný elektronickými prostředky písemnou formu, ať již na základě zákona nebo dle dohody účastníků, musí být podle zákona o elektronickém podpisu elektronicky podepsán. Za řádný návrh na uzavření smlouvy bylo dle soudů tedy možné považovat až písemný návrh stěžovatelky, který byl žalované teprve následně zaslán k podpisu spolu s průvodním dopisem a všeobecnými obchodními podmínkami, jejž však žalovaná nepřijala (nepodepsala), ale naopak po jeho obdržení stěžovatelce dne 18. 5. 2005 telefonicky a posléze písemně sdělila, že se zájezdu pro nemoc syna účastnit nechce. Žalovaná tedy ani neprojevila vůli k uzavření cestovní smlouvy. Podmínka, dle níž je ke vzniku cestovní smlouvy nutné, aby zájemce poslal podepsaný písemný návrh zpět cestovní kanceláři, vyplývá i z všeobecných obchodních podmínek stěžovatelky. Vzhledem k přesvědčivému a vyčerpávajícímu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje Ústavní soud za nadbytečné se k meritu věci dále duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, dle nějž nedošlo mezi účastníky k uzavření cestovní smlouvy, a stěžovatelce proto ani nevznikl nárok na vrácení storno poplatků, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. V dané věci ani nemohlo dojít k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a které znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Ústavní soud jeho porušení neshledal, neboť oběma účastníkům byla zákonu odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Porušení uvedeného článku nelze spatřovat v tom, že se soud ztotožní s právní argumentací jedné ze stran sporu, která je souladná s právními závěry soudu vyslovenými po aplikaci adekvátních ustanovení dopadajících na zjištěný skutkový stav. Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu