ECLI:CZ:US:2010:2.US.1446.10.1
sp. zn. II. ÚS 1446/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeným JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem Družstevní 411, Týnec nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 32 Cdo 363/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. 11 Cmo 168/2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2009 sp. zn. 59 Cm 7/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu, jímž byl potvrzen rozsudek pro uznání krajského soudu. Stěžovatel přisuzoval v souladu s ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadní právní význam řešení otázky, zda výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. lze vtělit přímo do platebního rozkazu a nevydávat tedy samostatné usnesení. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že se o otázku zásadního právního významu nejedná, neboť uvedenou otázkou se Nejvyšší soud zabýval v rozsudcích uveřejněných pod č 56/2005 a č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Stěžovatel s rozhodnutím obecných soudů nesouhlasí a opětovně tvrdí, že soud měl vydat samostatné usnesení, které měl stěžovateli také samostatně doručovat.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
K napadenému usnesení Nejvyššího soudu je třeba uvést, že tímto usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dané věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že z žádného shora citovaného hlediska rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá. K doložení svých právních závěrů odkázal dovolací soud na některá svá předchozí rozhodnutí, v nichž byla otázka vtělení výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. do platebního rozkazu řešena. Nejvyšší soud uzavřel, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury a že jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.
Ve vztahu k ústavnosti postupu v řízení před soudy nižších stupňů a dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Oba obecné soudy vycházely z ustálené judikatury, dle níž usnesení podle §114b odst. 1 o.s.ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu. Pokud tedy byl platební rozkaz obsahující usnesení dle citovaného ustanovení řádně doručen a stěžovatel se ve lhůtě stanovené soudem I. stupně ve výzvě k žalobě nevyjádřil, nelze vydání rozsudku pro uznání považovat za porušující procesní práva stěžovatele a tedy ani za porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu