ECLI:CZ:US:2010:2.US.146.10.1
sp. zn. II. ÚS 146/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Josefem Jurčou, advokátem, se sídlem v Opavě, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3204/2008-438 ze dne 30. listopadu 2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 493/2008-373 ze dne 31. ledna 2008, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 Cm 92/99-227, spojené se žádostí o přednostní projednání a o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. M. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. ledna 2010 a doplněnou podáním ze dne 25. ledna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, z nichž rozsudkem soudu prvního stupně bylo v celém rozsahu zrušeno pět směnečných platebních rozkazů téhož soudu a jeden směnečný platební rozkaz byl zrušen v částce 2.005.814,90 Kč včetně 6% úroku od 1. dubna 1997 do zaplacení a dále v částce 6.680 Kč ve výroku ve věci samé a v celém výroku o nákladech řízení, přičemž ve zbytku byl tento směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání účastníků rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen a zčásti změněn tak, že jeden z původně zrušených směnečných platebních rozkazů byl ponechán v celém rozsahu v platnosti a další z původně zrušených směnečných platebních rozkazů byl ponechán v platnosti v částce 136.909 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem dovolacího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Podle stěžovatele je otázkou, zda obecné soudy neměly při rozhodování přihlížet k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy k právu na spravedlivé řízení v přiměřené lhůtě, když uvedená úmluva má přednost před zákonem.
2. Předtím, než se Ústavní soud zabývá meritem věci, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce šedesát dnů, která podle kogentního ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě šedesáti dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (srov. §72 odst. odst. 4 zákona).
3. V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. března 2006 Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 3 o. s. ř.], anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí, že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Stručně řečeno v případě dovolání podaného s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" nemá.
4. Proto je pro posuzovanou ústavní stížnost klíčovým přezkum rozhodnutí dovolacího soudu, neboť jím bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Konkrétně v části, kdy směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto jako subjektivně nepřípustné, v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení jako nepřípustné bez dalšího, a v části směřující proti potvrzujícímu výroku pro nepředložení otázky zásadního právního významu v situaci, kdy soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí námitky toliko proti závěru o nepředložení otázky zásadního právního významu. Namítá, že jednak soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, protože původní rozsudek odvolací soud rozsudkem (správně usnesením) čj. 4 Cmo 904/99-84 ze dne 22. března 2001 zrušil výslovně podle §221 odst. 2 o. s. ř., který zní: "Zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§226 odst. 1, §235 odst. 2, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1) nebo, že v řízení došlo k závažným vadám ...", z čehož implicitně vyvozuje, že nový rozsudek soudu prvního stupně, odlišný od původního, byl vydán na základě závazného právního názoru. Dále namítá, že v jeho dovolání byla vznesena otázka zásadního právního významu, a to: "Je možné, aby platná, svobodně vystavená a svobodně podepsaná směnka, mohla být uhrazena dva a půl měsíce před jejím vystavením a to za situace, kdy směnečník při vystavení směnek svým svobodným projevem vůle zavazuje se k právní povinnosti, ve znění §1 odst. 2 směn. a šek. zákona, bezpodmínečným příkazem uhradit směnečné sumy v termínech na směnkách uvedených?"
6. Dovolací soud se původním zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu zabýval a konstatoval, že se v něm odvolací soud k právnímu posouzení nevyslovil a pouze uložil soudu prvého stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování a rozhodnutí náležitě odůvodnit. Přiměřeně totéž vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je konstatováno, že rozhodnutím citovaným stěžovatelem byl původní rozsudek soudu prvního stupně zrušen s tím, že soud posuzoval námitku započtení bez dostatečných podkladů a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Z toho je patrno, že odvolací soud skutečně nezavázal soud svým právním názorem, neboť pro jeho vytvoření neměl dostatečné podklady, stejně jako je neměl ani soud prvního stupně (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1879, a usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2366/2007 ze dne 18. února 2009). Pokud stěžovatel v této souvislosti argumentuje tím, že odvolací soud výslovně aplikoval §221 odst. 2 o. s. ř., pak to na věci nic nemění. Stěžovatel v této souvislosti totiž cituje uvedené zákonné ustanovení v nyní platném a účinném znění, jehož účelem je navíc přikázání věci k dalšímu řízení jinému soudci. To se ale vůbec neshoduje se zněním tohoto zákonného ustanovení, které bylo platné v době onoho rozhodování odvolacího soudu (tj. 22. března 2001), ani se zněním, jež byl odvolací soud povinen aplikovat s ohledem na dobu kdy předtím rozhodoval soud prvního stupně (16. června 1999). V posledně uvedeném znění předmětného zákonného ustanovení pak není ve vztahu k projednávané věci uvedeno nic více, než že po zrušení rozhodnutí je třeba věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proto závěr dovolacího soudu, že v dané věci přicházelo v úvahu jen dovolání z důvodu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze považovat za předvídatelný a ústavně souladný.
7. Ve vztahu k existenci otázky zásadního právního významu dovolací soud konstatoval, že stěžovatel sice vytýká nesprávné právní posouzení věci, avšak s argumentací, že podle provedeného dokazování žalovaný (zde vedlejší účastník řízení) před uzavřením smlouvy o prodeji podniku nezaplatil žalobci zálohu na kupní cenu ve výši 3.000.000 Kč. Tím podle názoru dovolacího soudu ve skutečnosti zpochybnil skutková zjištění soudů obou stupňů, tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však stěžovatel neměl k dispozici. Lze souhlasit s názorem dovolacího soudu, že z konstrukce stěžovatelem vymezené otázky implicitně vyplývá, že stěžovatel zpochybňuje věrohodnost složení předchozí zálohy na plnění s ohledem na znění smlouvy o prodeji podniku a znění směnek, které předpokládají budoucí plnění. K tomu je nutno přičíst, že převážná část ústavní stížnosti (stejně jako předtím dovolání) je obsahově zaměřena proti skutkovému závěru, že vedlejší účastník řízení předal před podepsáním smlouvy o prodeji podniku a před vystavením směnek částku 3.000.000 Kč, kterou následně proti pohledávkám stěžovatele započetl. S ohledem na to, že dovolací soud byl podle §41 odst. 2 o. s. ř. povinen vyložit podání podle obsahu (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 261), byl tedy i tento závěr dovolacího soudu předvídatelný a ústavně souladný.
8. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím dovolacího soudu byla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Proto je nutné považovat ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu za zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti předchozím rozhodnutím za opožděně podanou, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti nim marně uplynula již dne 29. dubna 2008.
9. Ústavní stížnost tedy byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a ve zbývající části jako podaná po zákonem stanovené lhůtě pro její podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona. Tím byly odmítnuty i žádost o přednostní projednání věci a návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tyto návrhy mají vzhledem k ústavní stížnosti akcesorickou povahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu