ECLI:CZ:US:2010:2.US.1461.09.1
sp. zn. II. ÚS 1461/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem nám. 28. října 12, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2006, č. j. 41 C 337/2004-65, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2007, č. j. 20 Co 597/2006-81, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2009, č. j. 22 Cdo 4380/2007-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, tvrdíce, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V doplňujícím podání ze dne 14. 10. 2009 stěžovatelka rozšířila petit ústavní stížnosti a nově se domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu vydaného v její právní věci.
Jak vyplynulo z přiloženého listinného materiálu, napadeným rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, č. j. 41 C 337/2004-65, Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se domáhala určení, že paní D. K. byla ke dni své smrti vlastnicí ideální 1/2 nemovitostí, konkrétně budovy domu č. p. 55, nacházející se na pozemku p. č. 1067, zastavěná plocha, objekt bydlení, o výměře 1246 m2, vše v katastrálním území Trnitá, obec Brno. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že D. K., matka obou účastnic sporu, převedla nejprve darovací smlouvou uzavřenou dne 23. 10. 1998 na žalovanou (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny shora uvedených nemovitostí, druhou ideální polovinu na ni převedla kupní smlouvou ze dne 7. 8. 2000. Po provedeném dokazování, zahrnujícím výpovědi dvou lékařů obeznámených se zdravotním stavem D. K., dospěl posléze soud k závěru, že tato byla v době podpisu výše zmiňované kupní smlouvy osobou zcela způsobilou činit právní úkony a i kupní smlouva má po stránce formální veškeré náležitosti, je tudíž platná. Na jejím základě byla ze strany vedlejší účastnice jako kupující uhrazena kupní cena. Skutečnost, že krátce po převodu finančních prostředků na účet prodávající došlo k výběru těchto prostředků kupující, tedy osobou oprávněnou s finančními prostředky na účtu disponovat, nemohla podle soudu vést k závěru, že by se mělo jednat o právní úkon neplatný, simulovaný, zastírající skutečný záměr stran vedoucí k uzavření smlouvy darovací. Pokud by zemřelá paní K. chtěla uzavřít smlouvu darovací, jistě by tak učinila i s přihlédnutím k okolnosti, že již v minulosti ideální 1/2 nemovitostí vedlejší účastnici darovala.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání, načež Krajský soud v Brně rozhodl o něm rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č. j. 20 Co 597/2006-81, tak, že rozhodnutí Městského soudu v Brně jako věcně správné potvrdil. Ztotožnil se jak se skutkovými zjištěními, tak s právním závěrem soudu prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu poté napadla stěžovatelka dovoláním, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2009, č. j. 22 Cdo 4380/2007-95, jako nepřípustné odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí neřešilo otázku zásadního právního významu.
V projednávané ústavní stížnosti navrhovatelka trvá na tom, že kupní smlouva, kterou D. K. převedla svůj podíl na nemovitostech na vedlejší účastnici, byla simulovaným právním úkonem, a tudíž byla z důvodu obcházení zákona uzavřena neplatně. Dle názoru stěžovatelky měly strany v úmyslu uzavřít smlouvu darovací, o čemž svědčí způsob, jakým bylo následně naloženo s finančními prostředky představujícími kupní cenu, kdy část byla téměř okamžitě darována vedlejší účastnici. Zbývající část prostředků měla údajně sloužit pro osobní potřebu D. K. a k obdarování dalších členů rodiny, tato tvrzení nicméně nebyla v řízení před soudy obou stupňů řádně prokázána.
Neplatnost předmětné kupní smlouvy odvozuje stěžovatelka také od nezpůsobilosti D. K. jako prodávající tuto smlouvu uzavřít s ohledem na skutečnost, že její rozumové a rozpoznávací schopnosti byly v inkriminované době sníženy, a to z důvodu špatného zdravotního stavu, vyvolaného mimo jiné užíváním přílišného množství léků. Otázka duševního stavu a zejména kontraktační způsobilosti D. K. nebyla v průběhu soudního řízení podle stěžovatelky jednoznačně vyřešena. Obecné soudy se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků a neprovedly některé důkazy, konkrétně zprávu německé lékařky z oboru neurologie a psychiatrie M. H. ze dne 3. 9. 1999, popisující zdravotní stav D. K. Zejména však obecné soudy nenechaly vyhotovit stěžovatelkou navrhovaný znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie, který by se zabýval duševním stavem paní K., naproti tomu samy řešily odborné otázky a na základě nich činily závěry, byť k tomu nedisponovaly potřebnými znalostmi. Dokazování a zjišťování skutkového stavu bylo tak dle stěžovatelky provedeno v rozporu se zákonem. Závisí-li totiž rozhodnutí soudu na posouzení skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, zákon i ustálená praxe vyžaduje vyhotovení znaleckého posudku. Pochybení odvolacího soudu spočívalo navíc v tom, že se návrhem na vyhotovení znaleckého posudku v odůvodnění svého rozsudku vůbec nevypořádal. Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že popsaným postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a k porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se proto zabýval argumentací stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti. Její těžiště tvoří polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů v otázce způsobilosti D. K. uzavřít kupní smlouvu na prodej ideální 1/2 nemovitostí, shora blíže specifikovaných, a také tvrzené simulace vůle při uzavírání předmětné kupní smlouvy. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů a činit odlišné skutkové či právní závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Dle poznatků Ústavního soudu se však obecné soudy v projednávané věci podobného pochybení nedopustily.
Stěžejní je podle ústavní stížnosti porušení ustanovení §127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a námitka týkající se nezbytnosti provedení znaleckého dokazování v posuzovaném případě.
Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý proces neznamená, že obecné soudy jsou automaticky povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát určité proporcionality těchto návrhů. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 10, viz dále nález sp. zn. III. ÚS 150/93, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Je třeba připomenout, že jsou to obecné soudy, které, s ohledem na svou zákonnou povinnost náležitě zjistit skutkový stav věci, jsou povinny a současně oprávněny zvažovat, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Okolnosti, za kterých soud přistupuje k ustanovení znalce, jsou pak upraveny v ustanovení §127 odst. 1 občanského soudního řádu, který blíže charakterizuje, za jakých podmínek a v jaké situaci je soud povinen určit osobou znalce ke zhodnocení odborných problémů. Ustanovení znalce ke konkrétnímu odbornému problému je pouze záležitostí úvahy soudu a nikoli účastníků řízení, neboť jiný postup by znamenal porušení zásady rovnosti stran. V tomto směru Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které považuje za ústavně konformní, a to včetně logického zdůvodnění nevyhovění návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem (strana pátá). Za stavu, kdy soud na podkladě mnoha svědeckých výpovědí neměl důvod pochybovat o způsobilosti D. K. k právním úkonům, zamítl v této věci provádění jakéhokoliv dalšího dokazování, včetně navrhovaného znaleckého posudku. V jeho postupu přitom ve shodě s výše uvedenými postuláty nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Nic nenasvědčuje rovněž tomu, že by byl porušen řádný procesní postup ze strany odvolacího soudu. Lze částečně přisvědčit stěžovatelce, že zmiňovaný soud se výslovně nevyjádřil k provedení důkazu znaleckým posudkem, nicméně z odůvodnění jeho rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že shledal dokazování provedené soudem prvního stupně za zcela dostatečné. Současně odvolací soud přisvědčil názoru soudu nalézacího, že všechny provedené důkazy svědčily o tom, že paní K. v inkriminované době nejevila žádné známky zmatenosti, příp. choroby, ze které by se dalo dovozovat na omezení její způsobilosti k právním úkonům. Před svou smrtí mohla tedy zcela bez omezení a souhlasu kohokoliv disponovat se svým majetkem, a pokud se rozhodla jej prodat jedné ze svých dcer, je nutno její přání respektovat, stejně jako její další kroky související se způsobem, jakým naložila s utrženými penězi.
Stran zbývajících výtek stěžovatelky týkajících se dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména pak v souvislosti s otázkou údajné simulace právního úkonu, Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, jež shledává v daném ohledu za vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc, nepovažuje tedy za nutné se k věci, pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatelky, znovu duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že neshledal v činnosti jednajících soudů porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost byla proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu