ECLI:CZ:US:2010:2.US.1462.10.1
sp. zn. II. ÚS 1462/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. R., zastoupeného Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou, se sídlem Molákova 10, 186 00 Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 21 Co 70/2010-47, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. prosince 2009, č. j. 22 C 32/2008-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho došlo i k porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 21. prosince 2009, č. j. 22 C 32/2008-34, zastavil řízení o zaplacení částky 148.000 Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatel coby žalobce domáhal po žalovaném z titulu neuhrazeného nájemného. Důvodem pro zastavení řízení podle §111 odst. 3 poslední věty, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), byla skutečnost, že žádný z účastníků nepodal do jednoho roku od přerušení řízení (§110 o. s. ř.) návrh na jeho pokračování.
3. K odvolání žalobce (stěžovatele) Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2010, č. j. 21 Co 70/2010-47, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce v odvolání zdůrazňoval především tu skutečnost, že z jeho strany nedošlo ke vzdání se práva na doručení písemného vyhotovení usnesení o přerušení řízení, a dále namítal, že nebylo zřejmé, zda došlo k přerušení řízení podle §110 o. s. ř. nebo podle §109 o. s. ř. Odvolací soud se po prozkoumání spisu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že usnesení o přerušení řízení nabylo právní moci dnem vyhlášení, neboť se oba účastníci vzdali práva odvolání. Konstatoval, že za situace, kdy účastníci řízení byli při vyhlášení usnesení přítomni, nebylo třeba toto rozhodnutí písemně vyhotovit. Proto nelze postupu soudu prvního stupně, který řízení zastavil, neboť ve lhůtě nebyl podán návrh na pokračování řízení, nic vytýkat.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatel polemizuje se způsobem, jakým došlo k přerušení řízení a v této souvislosti opakuje, že se nevzdal, což uváděl i dříve v odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení, práva na písemné vyhotovení usnesení o přerušení řízení. Poukazuje na to, že soud měl vyhotovit usnesení o přerušení řízení v písemné formě. Podle názoru stěžovatele nebylo přerušení řízení správně protokolováno a soud prvního stupně svým usnesením ze dne 31. července 2009, jímž vyzval účastníky, aby se písemně vyjádřili, zda se při jednání konaném dne 11. listopadu 2008 vzdali práva odvolání do usnesení o přerušení řízení, jakož i práva na zaslání jeho písemného vyhotovení, tyto pochybnosti ještě zdůraznil a uvedl právní zástupkyni stěžovatele v omyl, neboť očekávala písemné vyhotovení usnesení. Stěžovatel dále polemizuje se závěrem, že řízení bylo přerušeno podle §110 o. s. ř. Tato skutečnost není zřejmá z protokolace a vzhledem k tomu, že usnesení o přerušení řízení nebylo vyhotoveno v písemné podobě, nelze ji dovodit ani z jiných podkladů. Stěžovatel rovněž poukázal na souběžně vedené řízení (14 C 348/2006), v němž usnesení o přerušení řízení (podle §110 o. s. ř.) bylo v písemné formě vyhotoveno. Stěžovatel uzavírá, že zastavením řízení došlo k procesnímu pochybení, které vychází z nejasné protokolace a na jejímž základě bylo aplikováno nesprávné ustanovení občanského soudního řádu.
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2 příslušný spis.
7. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se způsobem přerušení řízení, s protokolací jednání před soudem, a s aplikací - dle názoru stěžovatele - nesprávného ustanovení občanského soudního řádu.
8. Z vyžádaného spisu se podává následující: žalovaný přípisem ze dne 19. května 2008, adresovaným Obvodnímu soudu pro Prahu 2, navrhl přerušení řízení z důvodu, že v rámci souběžně projednávané věci (14 C 77/2006) má být vypracován znalecký posudek, který by měl určit výši technického zhodnocení nemovitosti, jež je důležité i pro stávající řízení. Žalovaný navrhl, aby do doby vypracování znaleckého posudku bylo řízení přerušeno (viz č. l. 24 resp. 27). Žalobce se nejprve k návrhu na přerušení řízení nepřipojil (viz přípis na č. l. 27), ale posléze svůj názor změnil a při jednání dne 11. listopadu 2008 na přerušení řízení přistoupil (viz protokol o jednání na č. l. 23). V tomto protokolu je rovněž uvedeno, že zástupci účastníků žádají opis protokolu zaslaný prostřednictvím e-mailu. Následně dne 31. července 2009 bylo ve věci vydáno usnesení, v němž Obvodní soud pro Prahu 2 vyzval účastníky řízení, aby se písemně vyjádřili, zda se při jednání konaném dne 11. listopadu 2008 vzdali práva odvolání do usnesení o přerušení řízení, jakož i práva na zaslání jeho písemného vyhotovení. V odůvodnění přitom uvedl, že při jednání konaném dne 11. listopadu 2008 rozhodl soud o přerušení řízení dle §110 o. s. ř. Žalovaný se k této výzvě vyjádřil tak, že se vzdal obého; žalobce uvedl, že se vzdal toliko práva na odvolání, avšak práva na zaslání písemného vyhotovení usnesení "pravděpodobně" nikoliv. Na základě výše uvedených skutečností Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným usnesením následně řízení zastavil.
9. Na základě dostupných podkladů lze konstatovat, že závěry obecných soudů týkající se otázky přerušení řízení nejsou v rozporu s procesními pravidly, a nelze v nich tedy spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přestože lze protokolaci označit za neúplnou a způsob vedení řízení za poněkud matoucí, není možné považovat postup obecných soudů za zcela vybočující z pravidel soudního řízení. Z celkových okolností věci (zejména návrh žalovaného na přerušení řízení do doby než bude vypracován znalecký posudek, k němuž se žalobce nakonec připojil; výzva soudu prvního stupně ze dne 31. července 2009) rozhodně nelze dovozovat závěr, že by se mělo jednat o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tedy, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu), nýbrž naopak z nich vyznívá záměr přerušit řízení ve smyslu §110 o. s. ř. s důsledky upravenými v §111 odst. 3 o. s. ř.
10. Rovněž otázka zaslání písemného vyhotovení usnesení o přerušení řízení nevede Ústavní soud k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. Pokud byli účastníci řízení přítomni vyhlášení usnesení, nebylo třeba jeho písemné vyhotovení doručovat, jestliže se doručení písemného vyhotovení vzdali. Tuto skutečnost sice není možno z protokolace ověřit, avšak stěžovatel, pokud na jeho doručení trval, možnost požádat o jeho doručení dostal, neboť soud prvního stupně dodatečně zjišťoval okolnosti jednání dne 11. listopadu 2008, kdy bylo vyhlášeno usnesení o přerušení řízení, a vyzval stěžovatele (viz usnesení ze dne 31. července 2009 na č. l. 31), aby se k této skutečnosti vyjádřil. Stěžovatel na tento přípis odpověděl, že se svého práva "pravděpodobně" nevzdal. Je možno přisvědčit stěžovateli, že soud neměl postaveno na jisto otázku, zda se stěžovatel vzdal či nevzdal svého práva na doručení písemného vyhotovení usnesení. Na druhé straně z této formulace nelze dospět ani k opačnému závěru. Pokud stěžovatel trval na doručení písemného usnesení, měl ve své odpovědi na výzvu soudu prvního stupně jednoznačně prohlásit, že se svého práva nevzdal a požaduje písemné vyhotovení usnesení o přerušení řízení. Navíc v odůvodnění usnesení uvedl, že řízení bylo přerušeno při jednání dne 11. listopadu 2008 podle §110 o. s. ř. Při náležité bdělosti mohl stěžovatel počítat s důsledky, které souvisejí s tímto způsobem přerušení řízení.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu