ECLI:CZ:US:2010:2.US.1480.10.1
sp. zn. II. ÚS 1480/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky L. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 20010 sp. zn. 19 Co 335/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2010 a doplněnou v průběhu řízení před Ústavním soudem dalšími více jak patnácti podáními, stěžovatelka brojila proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým tento soud změnil již vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2009 č. j. 15 C 55/2009-51 pouze tak, že uložil stěžovatelce povinnost vyklidit předmětný družstevní byt a předat jej žalobci do jednoho měsíce od zajištění přístřeší, jinak rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
Ústavní soud musel nejdříve zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje ve všech aspektech zákonem požadované náležitosti, a zda jsou v plném rozsahu dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatelky nesplňovala náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud přípisem ze dne 19. 7. 2010 stěžovatelku vyzval k odstranění jejích vad ve lhůtě do 30 dnů. Upozornil ji zejména na to, že v řízení před Ústavním soudem musí být zastoupena advokátem, a to včetně sepsání ústavní stížnosti. Současně ji poučil o následcích spojených s nesplněním výzvy. Uvedenou výzvu navrhovatelka obdržela oproti podpisu dne 23. 7. 2010.
V průběhu lhůty k doplnění návrhu dne 9. 8. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen přípis, v němž stěžovatelka Ústavnímu soudu mimo jiné oznámila, že jí byla Českou advokátní komorou přidělena advokátka JUDr. D., která proti stížností napadenému rozhodnutí podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Uvedla současně, že pokud bude toto dovolání Nejvyšším soudem zamítnuto, podá ústavní stížnost. Vytýkané vady projednávané ústavní stížnosti však podáním neodstranila, a to ani ve svých pozdějších podáních, která Ústavnímu soudu zaslala do doby rozhodnutí o této její ústavní stížnosti.
Ústavního soud posléze ověřil, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 22. 6. 2010, podala stěžovatelka dne 7. 7. 2010 dovolání, o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy současně podala i včasné dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud opakovaně konstatuje ve své rozhodovací praxi, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Lze tedy uzavřít, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Na okraj Ústavní soud dodává, že s ohledem na důvod odmítnutí ústavní stížnosti již také nebral ohled na neodstranění vad, které spočívaly v nedostatcích právního zastoupení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj