ECLI:CZ:US:2010:2.US.1490.10.1
sp. zn. II. ÚS 1490/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti CDV - 2, Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem Advokátní kanceláře Balcar Polanský Eversheds, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2830/2009-445 ze dne 24. února 2010, a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 272/2008-395 ze dne 12. ledna 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) V. G. a 2) P. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu, které je chráněno v čl. 11 Listiny.
Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 6 Cmo 272/2008-395 ze dne 12. ledna 2009 rozhodl ve vztahu k žalovaným V. G. a P. M. (dále jen "žalovaní") tak, že potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 41 Cm 111/2000-315 ze dne 19. prosince 2007 ve výroku pod bodem III., kterým byla zamítnuta žaloba. Tou se stěžovatel proti nim domáhal zaplacení částky 924 000 Kč s příslušenstvím s tím, že je oprávněn se domáhat uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí v této části výroku specifikovaných. Ve vztahu k žalovaným šlo o realizaci zástavy ze zástavní smlouvy ze dne 4. srpna 1995, kterou uzavřela jako zástavce jejich právní předchůdkyně E. G. se zástavním věřitelem, právním předchůdcem stěžovatele, Československou obchodní bankou, a. s., k zajištění úvěru ve výši 1.000.000 Kč, který byl poskytnut dlužníkovi S. S. Žalovaní uspěli proti stěžovateli s námitkou, že jejich právní předchůdkyně v době uzavření zástavní smlouvy nebyla způsobilá k právním úkonům.
Stěžovatel k této sporné otázce zaujímal následující stanovisko. Předmětná zástavní smlouva byla uzavřena za platnosti ustanovení §151d odst. občanského zákoníku (dále jen "o. z."), ve znění platném do 31. prosince 2000. Podle tohoto ustanovení pokud někdo dal do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která měla k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, zástavní právo i tak vzniklo, jestliže věc byla zástavnímu věřiteli odevzdána a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platilo, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. Dobová judikatura vyložila toto ustanovení v tom smyslu, že se vztahovalo i na nemovitosti, z čeho stěžovatel dovozoval, že je-li chráněna dobrá víra zástavního věřitele v situaci, kdy mu je do zástavy předána cizí věc bez souhlasu vlastníka, tím spíše by měla být chráněna dobrá víra zástavního věřitele, jestliže převzal do zástavy nemovitou věc od zástavce, který je jejím vlastníkem. V této souvislosti zdůraznil, že námitka nezpůsobilosti zástavce byla vznesena až po 11 letech po uzavření zástavní smlouvy. Dále zpochybňoval znalecký posudek, o jehož závěry o nezpůsobilosti zástavce uzavřít předmětnou zástavní smlouvu se opíralo rozhodnutí obecných soudů. Poukazoval zejména na nedostatek podkladů, ze kterých znalec mohl při zpracování posudku vycházet a jeho závěr nebyl dostatečně určitý, neboť se nevyjadřoval ke způsobilosti přímo v den podpisu smlouvy. Konečně namítal, že soudy neprovedly jím navrhované doplnění dokazování svědeckými výpověďmi, které měly prokázat právní způsobilost zástavce v době uzavírání smlouvy.
Podle stěžovatele, pokud odvolací soud a ani soud prvního stupně nevzaly výše citované ustanovení zákona v úvahu, založily své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a znemožnily tak uspokojení jeho pohledávky ze zástavy. Tím došlo k zásahu do jeho ústavně chráněného práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva. Protože nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Odvolal se přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 55/95 (N 61/4 SbNU 109), ze kterého ocitoval část odůvodnění týkající se nedostatků v postupu obecných soudů, které se nezabývaly námitkami stěžovatele, ač byly pro souzenou věc podstatné. Dovolacímu soud pak vytkl, že se nevypořádal s položenou právní otázkou, kterou považoval za zásadní. Nejvyšší soud odmítl dovolání s odůvodněním, že stěžovatelem položená otázka byla již v judikatuře zodpovězena a odkázal na rozhodnutí, ve kterých byl vysloven názor, že ustanovení §151d o. z. se vztahuje i na nemovitosti, ačkoliv on formuloval otázku v tom smyslu, zda mohlo vzniknout zástavní právo dle ustanovení §151d o. z., ve znění platném do 31. prosince 2000, také v případě, kdy zástavce dal do zástavy na základě neplatné smlouvy vlastní věc, která byla odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce zástavní smlouvu uzavřel platně, tedy že byl právně způsobilý věc zastavit.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Odvolacímu soudu, stejně jako soudu prvního stupně, vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, především znaleckého posudku ohledně způsobilosti zástavce v době uzavírání předmětné zástavní smlouvy a v této souvislosti neprovedení jím navržených důkazů výslechem svědků, kteří se měli k právní způsobilosti zástavce vyjádřit.
Tyto námitky samy o sobě nejsou způsobilé založit důvod pro zásah ze strany Ústavního soudu, neboť jeho posláním, jak je uvedeno shora, není přehodnocovat závěry obecných soudů. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto může uplatnit svoji pravomoc jen v těch případech, kde dojde postupem orgánu veřejné moci k zásahu do ústavně chráněných práv. Okolnost, že účastník řízení nesouhlasí s hodnocením provedeného důkazu soudem, bez dalšího není důvodem pro závěr, že došlo k zásahu do jeho základních práv, chráněných ústavním pořádkem.
Stěžovatel se v tomto směru odvolává na nález Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 55/95, avšak zcela přehlíží, že se Ústavní soud právě v tomto nálezu přihlásil k zásadám shora vysloveným, když výslovně konstatoval, že: "Na tomto místě nutno opětovně připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu): jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval." To, co v této věci Ústavní soud vytkl obecným soudům a co bylo důvodem pro derogaci napadeného rozhodnutí, bylo zjištění, že odvolací soud se vůbec nezabýval pro věc nikoliv nepodstatným tvrzením stěžovatele a "toto závažné tvrzení žalobce nejen nezkoumal, v tomto směru ani nekonal žádné dokazování, ale ani v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč tak neučinil."
O takovou situaci v tomto případě nejde, neboť obecné soudy se tvrzeními stěžovatele zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi vypořádaly. To se týká i neprovedení stěžovatelem navržených důkazů, neboť soudy vyložily, proč je neprovedly a z jakých důvodů je považovaly za nadbytečné. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy. O takovou situaci, jak bylo již vyloženo, v tomto případě nejde.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se ve skutečnosti vůbec nezabýval jím položenou právní otázkou, kterou považoval za zásadní proto, že nebyla dosud řešena. Tento závěr činí na základě toho, že dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že se nejedná o otázku zásadního právního významu proto, že byla v judikatuře již vyřešena, přičemž tento závěr odůvodnil odkazem na judikaturu, která podle jeho názoru jím položenou otázku neřeší a pouze se vyslovila k tomu, že ustanovení §151d o. z. se vztahovalo i na nemovitosti, zatímco jím položená otázka se týkala toho, zda lze vztáhnout uvedené ustanovení i na dobrou víru, založenou na tom, že zástavní věřitel na základě zástavní smlouvy převzal do zástavy věc od zástavce, který byl jejím vlastníkem v dobré víře, že zástavní věřitel byl způsobilý takovou smlouvu uzavřít.
Je sice pravda, že odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je v tomto bodě velmi stručné a omezilo se pouze na konstatování zprávy bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpjn 160/76 ze dne 18. listopadu 1977, rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 328/99 ze dne 26. listopadu 1999, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 620/2004 ze dne 19. října 2005, ale z toho nelze činit závěr, že by tím nebylo reagováno na otázku nastolenou stěžovatelem v dovolání. Posledně zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu potvrzují názor, že ustanovení §151d o. z. ve znění platném do 31. prosince 2000 se vztahuje i na nemovitosti. Zpráva bývalého Nejvyššího soudu ČSR se týká podrobného rozboru soudní praxe v otázkách zbavení, omezení a navrácení způsobilosti k právním úkonům.
Z obsahu této zprávy vyplývá, že cílem rozhodování o uvedených otázkách je poskytnout ochranu osobám, které pro duševní poruchu, jež není jen přechodná, nejsou schopny činit žádné nebo některé právní úkony. Tato zpráva obsahuje výkladové zásady k ustanovení §38 odst. 2 o. z. v tom smyslu, že pro posuzování platnosti právních úkonů nemusí být vždy rozhodující až samotný výrok o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. Právní úkony mohou být neplatné, protože byly učiněny v duševní poruše, která činí osobu k tomuto právnímu úkonu neschopnou, aniž byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Tedy tato zpráva vylučuje zhojení (konvalidaci) neplatnosti právního úkonu učiněného osobou, která v důsledku duševní poruchy není k takovému právnímu úkonu způsobilá, v důsledku dobré víry založené na tom, že před tím nebyla rozhodnutím soudu této způsobilosti k takovému právnímu úkonu zbavena. Je-li právní úkon neplatný z důvodů vyplývajících z ustanovení §38 odst. 2 o. z., jedná se o neplatnost absolutní, takže samotná dobrá víra bez výslovného zákonného ustanovení, jakým je např. ustanovení §486 o. z., nemůže ke zhojení stačit. S ohledem na konstrukci absolutní neplatnosti nelze zákonné ustanovení obsahující její zhojení vykládat extenzivně. Ustanovení §151d odst.1 o. z. chrání dobrou víru zástavního věřitele jen ve vztahu k převzetí cizí věci do zástavy. Okolnost, že se dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze spokojil s odkazem na judikaturu, aniž ji podrobněji komentoval, sama o sobě nemůže zakládat důvod pro derogaci jeho rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu