ECLI:CZ:US:2010:2.US.1543.10.1
sp. zn. II. ÚS 1543/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. D., právně zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2010 sp. zn. 3 To 273/2010 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 7 T 78/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením krajského soudu ze dne 23. 4. 2010 byla zamítnuta stížnost stěžovatele do usnesení soudu I. stupně, kterým bylo podle §31 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto tak, že soudce Okresního soudu v Jindřichově Hradci Mgr. Roman Dvořák není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele, vedené pod sp.zn. 7 T 78/2009.
V průběhu shora uvedeného trestního procesu namítl stěžovatel podjatost soudce Mgr. Romana Dvořáka. Důvodem námitky podjatosti je dle stěžovatele skutečnost, že soudce je s poškozeným Ing. V. P. dlouhodobě v přátelském vztahu, který se promítá do rozhodovací činnosti soudce, pročež jsou objektivně dány pochybnosti o jeho nepodjatosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudce tuto zásadní otázku vyřešil tak, že subjektivně se podjatým být necítí. Soudce sice přiznal nadstandardní vztahy s poškozeným v dřívější době, uvedl však, že s ním již asi 3 roky žádné zvláštní vztahy neudržuje, pročež tedy podjatý není. Tento postoj stěžovatel neakceptuje.
Stěžovatel se dovolává judikatury Ústavního soudu, podle které nezávislost a nestrannost soudce jsou neodmyslitelnými atributy pojmu soud. Jeho nestrannost a nezávislost je hodnotou, která prospívá všem, neboť je jednou ze záruk rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti. Pouze nestranný soud je způsobilý poskytovat skutečnou spravedlnost vždy a všem. Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou vůli soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení, kdy pojem strana řízení je možné chápat jak v obecné a tak i v konkrétní rovině. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že stranou v trestním řízení je nepochybně i poškozený.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; v projednávané věci splnění těchto podmínek neshledal.
Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu pak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).
Stěžovatel podal ústavní stížnost v situaci, kdy soudní řízení nebylo dosud skončeno.
Lze přisvědčit námitce, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo,projednávání a rozhodnutí věci soudcem, který měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, má možnost proti takovému rozhodnutí brojit v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá, a jež jsou i ve vztahu k této námitce stěžovateli k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, může se domáhat zásahu Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je tím podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Již jen na okraj lze poznamenat, že Ústavní soud otevřel přezkum v situaci, kdy naopak dosavadnímu soudci (či senátu) byla projednávaná věc odejmuta a přikázána k projednání soudci jinému (či senátu), jestliže takovým rozhodnutím, byť učiněným v průběhu řízení, byli jeho účastníci - zde bez možnosti efektivní nápravy - zbaveni práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 105/01).
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný, podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj