ECLI:CZ:US:2010:2.US.1546.10.1
sp. zn. II. ÚS 1546/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem, se sídlem Žižkova 280, 580 01 Havlíčkův Brod, směřující proti výrokům o nákladech řízení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. března 2010, č. j. 17 Co 16/2010-205, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. září 2009, č. j. 10 C 180/2006-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroků o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že mu jimi bylo odepřeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále že bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a současně došlo i k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny (uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem).
2. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 29. září 2009, č. j. 10 C 180/2006-180, zamítl v řízení o vyklizení nemovitosti žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal vyklizení pozemku blíže specifikovaného ve výroku I. Výrokem II. zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 27.132 Kč. Ohledně výroku ve věci samé soud prvního stupně konstatoval, že pro úspěch by žalobce musel prokázat, že žalovaný jeho pozemek svévolně užívá (nebo užíval), případně že jej ponechává nebo umožňuje užívání třetím osobám. To se však žalobci prokázat nepodařilo. Naopak bylo prokázáno, že žalovaný sám na pozemku žalobce žádné věci nemá a vyhýbá se přímému užívání pozemku žalobce. Výrok o nákladech řízení odůvodnil §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 17 Co 16/2010-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce přitom v odvolání brojil proti dle jeho názoru nesprávnému hodnocení důkazů. Z pohledu odvolacího soudu však hodnocení důkazů vyhovuje všem kritériím, které jsou na ně kladeny, netrpí vnitřním logickým rozporem a skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Náhradu nákladů odvolacího řízení odůvodnil rovněž plným úspěchem žalovaného ve sporu (§224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř.).
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, kterou brojí pouze proti výrokům o nákladech řízení, namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V této souvislosti tvrdí, že obecné soudy vyšly mechanicky ze stavu, který existoval v době vyhlášení rozhodnutí. Ten má sice význam pro rozhodnutí ve věci samé, avšak nelze jej bez dalšího aplikovat na rozhodnutí o nákladech řízení. Zde je třeba zohlednit i další okolnosti (např. důvodnost podání žaloby atd.). Jak se podává z průběhu řízení (např. rozhodnutí předcházející ústavní stížností napadeným rozhodnutím), bylo v řízení prokázáno, že minimálně na části pozemku stěžovatele byly v době podání žaloby i v době probíhajícího řízení umístěny movité věci žalovaného případně třetích osob, které se zde nacházely s vědomím žalovaného. Dle názoru stěžovatele nemohou obstát námitky žalovaného, že nemůže odpovídat za chování třetích osob v situaci, kdy je provozovatelem areálu, a vjezd vozidel, jakož i skladování movitých věcí se musí dít s jeho vědomím a souhlasem. Stěžovatel uzavírá, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkami a výhradami stěžovatele a nezohlednily skutečnost, že žaloba na ochranu vlastnického práva byla podána důvodně. Pokud žalovaný v průběhu řízení svůj postoj přehodnotil a vlastnictví stěžovatele rušit přestal, musí tato otázka nalézt vyjádření právě ve výroku o náhradě nákladů řízení.
III.
5. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
6. Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, a vzhledem k uváděné bagatelnosti, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
7. V dané věci stěžovatel vyslovuje nesouhlas s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, když zpochybňuje aplikaci §142 odst. 1 o. s. ř., na jehož základě přiznaly obecné soudy právo na náhradu nákladů procesně úspěšnému žalovanému. V této souvislosti namítá, že soudy měly zohlednit i další okolnosti věci, zejména tu skutečnost, že žaloba byla dle názoru stěžovatele podána důvodně. Z výtek stěžovatele tak lze dovodit, že požaduje, byť to v ústavní stížnosti explicitně nezmiňuje, aby obecné soudy buď aplikovaly §150 o. s. ř. (nepřiznání náhrady nákladů z důvodů zvláštního zřetele hodných), anebo postupovaly analogicky podle §146 odst. 2 o. s. ř. a zkoumaly zavinění účastníků řízení. Ústavní soud stěžovatelovy výtky nesdílí. Obecné soudy postupovaly při rozhodování o nákladech řízení v souladu s procesními pravidly a vyšly ze zásady procesního úspěchu ve věci, na níž je rozhodování o nákladech řízení postaveno. Žaloba byla zcela zamítnuta, takže nebylo možno dospět k jinému závěru, než že žalovaný měl ve věci plný procesní úspěch, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení. Jejich rozhodnutí je přiměřeně a srozumitelně odůvodněno a nelze v něm spatřovat extrémní vybočení se standardů spravedlivého procesu. Nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných nastupuje v praxi zcela výjimečně a je věcí posouzení obecných soudů, zda k závěru o aplikovatelnosti §150 o. s. ř. dospějí či nikoliv. Pokud se stěžovatel eventuálně domníval, že je na místě postup dle §146 odst. 2 o. s. ř., měl vzít žalobu v průběhu řízení zpět a soudy by byly nuceny zkoumat procesní zavinění účastníků řízení a v této souvislosti i tu okolnost, že žalovaný v průběhu řízení přestal rušit vlastnické právo stěžovatele. Pokud však nechal řízení doběhnout až do meritorního rozhodnutí, aplikace §146 odst. 2 o. s. ř. nepřicházela do úvahy.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu