ECLI:CZ:US:2010:2.US.1573.09.1
sp. zn. II. ÚS 1573/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Kašparem se sídlem Jáchymovská 27, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 8 To 147/2009 a o návrhu, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Plzni rozhodnout o odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 2. 2009 č. j. 6 T 35/2008-138, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí krajského soudu uvedené v záhlaví. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Stěžovatel se v postavení poškozeného v trestním řízení vedeném proti obžalované R. V. návrhem domáhal zajištění blíže specifikovaného majetku obžalované k uspokojení své pohledávky ve výši 155.855,99 Kč. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 6 T 35/2008 jeho návrh zamítl. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně zrušil bez dalšího.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že stížnostní soud napadeným usnesením porušil čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel připouští, že proti obchodní společnosti BreLaks, s.r.o., v níž obžalovaná vystupovala jako jednatelka, již dříve uplatnil žalobu z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Ve věci byl vydán Okresním soudem v Karlových Varech pravomocný a vykonatelný platební rozkaz, kterém byla této společnosti stanovena povinnost zaplatit částku 155.855,99 Kč. Tato skutečnost podle názoru stěžovatele nikterak nebrání tomu, aby se v trestním řízení vedeném proti obžalované připojil s nárokem na náhradu škody v téže výši. Nesouhlasí s názorem stížnostního soudu, že již existuje exekuční titul. Stěžovatel zdůrazňuje, že se jedná o dva různé nároky, neboť jeden směřuje proti obchodní společnosti BreLaks, s.r.o., a je nárokem z bezdůvodného obohacení, a druhý proti paní V. a je nárokem na náhradu škody. Závěr soudu, že o jeho nároku již bylo pravomocně rozhodnuto, stěžovatel odmítá. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Připomíná, že pohledávka vůči obchodní společnosti bude zřejmě nevymahatelná pro nemajetnost společnosti.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím jeho návrhu na zajištění majetku obžalované v rámci trestního řízení. Tvrdí, že obecné soudy řádně neprověřily zákonné podmínky pro zajištění jeho nároku na náhradu škody vedle již existujícího exekučního titulu vydaného v civilním řízení pro bezdůvodné obohacení. Vede tak polemiku s právními názorem stížnostního soudu a prosazuje své vlastní právní posouzení věci.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod, zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud opakovaně uvedl, že nemůže vykonávat přezkumný dohled nad činností soudů ani státních orgánů, včetně orgánů činných v trestním řízení, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Z těchto důvodů ani skutečnost, že trestní soud ve svém rozhodnutí vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stížnostní soud se podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, které nyní znovu vznáší v ústavní stížnosti. Soud upozornil předně na ustanovení §44 odst. 3 trestního řádu, podle něhož návrh na náhradu škody v adhezním řízení poškozený nemůže podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. Soud je přesvědčen o tom, že podstatou nároku stěžovatele proti obžalované v trestním řízení a nároku proti obchodní společnosti v civilním řízení je tentýž skutek a tentýž důvod. Stěžovatel se tak domáhá podle názoru soudu uspokojení svého nároku opakovaně, což zákon nepřipouští. Své závěry soud dále rozvíjí. Úvaze, že ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení nelze připustit, aby poškozenému svědčily dva exekuční tituly nelze z pohledu ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v předmětné věci a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Soud se vypořádal s námitkami stěžovatele v dostatečném rozsahu, své právní názory přesvědčivě vyložil a opřel své rozhodnutí o příslušná ustanovení trestního řádu. Ústavní soud nezjistil nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. K porušení základních práv stěžovatele, tvrzených v ústavní stížnosti, tedy nedošlo. V této části petitu tak ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou.
Dále se Ústavní soud zaměřil na druhou část petitu ústavní stížnosti, jíž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Plzni "rozhodnout o odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 6 T 35/2008-138 ze dne 27. 2. 2009". Ústavní soud je v této souvislosti nucen připomenout, že je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a příslušnost, které nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Pokud ovšem navrhovatel v petitu svého návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud uložil obecnému soudu rozhodnout o odvolání, pak musí Ústavní soud konstatovat, že k takovému rozhodnutí není Ústavní soud podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu příslušný.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu