ECLI:CZ:US:2010:2.US.158.10.1
sp. zn. II. ÚS 158/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 16 C 2700/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2010 a doplněnou podáním doručeným dne 8. 2. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu pro zásah do jejích ústavně zaručených základních práv podle článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dle článku 90 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku, Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku ve výši 206,- Kč a náklady řízení, neboť cestovala jím provozovaným veřejným dopravním prostředkem a při revizi jízdenek se na výzvu kontrolního orgánu neprokázala platnou jízdenkou.
Stěžovatelka spatřuje pochybení obecného soudu v tom, že jí nedoručil návrh na zahájení řízení, předvolání k ústnímu jednání ani rozsudek ve věci samé, nevedl dostatečné šetření o místě trvalého pobytu stěžovatelky a neustanovil opatrovníkem její nejbližší příbuzné. Soudu dále vytýká, že při ústním jednání projednal celkem 17 věcí za pouhých 15 minut, aniž by je spojil. Přitom v každé z věcí přiznal vedlejšímu účastníku zvlášť náhradu nákladů řízení. V důsledku těchto nezákonných a neústavních rozsudků stěžovatelka musí v exekučním řízení hradit částku ve výši přibližně 236.000,- Kč.
Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Výjimku z tohoto pravidla pak mj. představuje ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 16 C 2700/02, z něhož zjistil, že zřejmě poté, co se stěžovatelka dozvěděla, že je proti ní vedeno předmětné řízení, podala proti napadenému rozsudku dne 4. prosince 2009 odvolání a žalobu na neúčinnost doručení napadeného rozsudku v souladu s ustanovením §50d o. s. ř.. Odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2010 č. j. 58 Co 177/2010-22 jako nepřípustné odmítnuto. Návrh stěžovatelky, aby bylo rozhodnuto o neúčinnosti napadeného rozsudku, byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 1. 2010 č. j. 16 C 2700/2002-17 zamítnut s poučením, že proti tomuto usnesení je přípustné odvolání (k přípustnosti odvolání v tomto případě srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 350 - 356). Stěžovatelka se však neodvolala a citované usnesení nabylo právní moci dne 30. ledna 2010 (srov. č. l. 17 spisu). Je tedy zjevné, že stěžovatelka v rámci své obrany zvolila určitou procesní taktiku, v rámci níž však ale nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje. V projednávané věci pak není podle přesvědčení Ústavního soudu splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu (k výkladu těchto pojmů srov. např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387).
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj