ECLI:CZ:US:2010:2.US.1602.10.1
sp. zn. II. ÚS 1602/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva U Jezera, se sídlem U Jezera 2038, 155 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem Medkova 913/48, 149 00 Praha 4, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2010, č. j. 39 Co 300/2009-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces, zakotvené zejména v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. března 2010, č. j. 39 Co 300/2009-36, ve vztahu k povinné M. U. zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 36 E 35/2008-15, jímž byla nařízena exekuce vyklizením bytu podle vykonatelného rozsudku tamního soudu předloženého oprávněným (stěžovatelem), a řízení vůči ní z důvodu jejího úmrtí zastavil. Ve vztahu k povinnému D. U. změnil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vůči němu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Svoje měnící rozhodnutí odůvodnil tak, že exekuční titul (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2006, č. j. 18 Co 252/2006-94) nebyl doručen právní zástupkyni žalovaných (povinných), ale pouze přímo žalovaným. Takový postup je přitom v rozporu s §45c odst. 1 a §158 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud uzavřel, že se jednalo o vadné doručení a vykonávaný rozsudek nenabyl právní moci, takže ani nemohl být způsobilým exekučním titulem.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, jichž se dopustil odvolací soud. Hlavní námitka směřuje k tomu, že odvolací soud dospěl k závěru o vadném doručení, aniž by provedl důkaz výslechem právní zástupkyně, která zastupovala povinné v době rozhodování o vyklizení bytu. K tomu dále uvádí, že zákon neupravuje neúčinnost doručení v případě doručení rozhodnutí ve věci pouze účastníkům řízení, a proto závěry odvolacího soudu o neexistenci řádného exekučního titulu nemají oporu v zákonných ustanoveních.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. Hlavní stěžovatelova námitka spočívala v tom, že závěr odvolacího soudu o neúčinnosti doručení nemá oporu v procesním předpise. Občanský soudní řád ve znění účinném v rozhodné době (t. j. v roce 2006) v §45c odst. 1 stanovoval, že zástupci účastníka, jemuž byla udělena procesní plná moc, doručuje soud písemnosti, aniž by je zároveň doručoval i účastníkovi, nestanoví-li zákon jinak. Účastníku je třeba doručit písemnost vedle jeho zástupce s plnou mocí tehdy, má-li se dostavit k výslechu nebo má něco jiného v řízení osobně vykonat. O takový případ se však nejednalo, takže s ohledem na existenci právního zástupce žalovaných bylo třeba doručovat především tomuto právnímu zástupci. Výklad prezentovaný stěžovatelem by byl i nelogický. Účastník si právního zástupce volí právě kvůli tomu, aby jej v řízení odborně zastupoval a tedy aby mu byly i doručovány potřebné písemnosti. Je to především právní zástupce, který musí správně vyhodnotit doručené písemnosti a z nich pak vyvozovat další postup. Ostatně k této otázce se vyslovil v minulosti i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 90/06. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že pochybení obecných soudů při doručování stěžovateli pro ignorování jeho právního zástupce, lze podřadit pod skutkovou podstatu definovanou Ústavním soudem jako svévolná aplikace podústavního práva, která má za následek porušení základních práv a svobod (sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Ústavní soud nemá proti napadenému rozhodnutí z ústavněprávního pohledu žádné výhrady. Jestliže tedy nebylo rozhodnutí ve věci samé doručeno právnímu zástupci účastníka řízení, nemůže se jednat o řádné doručení. V rozhodnutích obecných soudů nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu