ECLI:CZ:US:2010:2.US.1615.09.2
sp. zn. II. ÚS 1615/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 3. 2003 č. j. PÚ 319/00/1, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 12. 2005 č. j. 5 C 156/2003-69, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2007 č. j. 5 C 156/2003-95, a doplňujícího usnesení ze dne 3. 7. 2007 č. j. 5 C 156/2003-96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. 24 Co 391/2007-112 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 2578/2008-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatelka odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, tvrdíce, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka rovněž žádá o posouzení naléhavosti jejího návrhu dle §39 zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že se jedná o spor restituční, probíhající již 16 let, ve vztahu k ostatním řízením, vedeným mezi stěžovatelkou a dalšími účastníky sporu, navíc precedentní.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil následující:
Napadeným rozhodnutím ze dne 7. 3. 2003, č. j. PÚ 319/00/1, Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha (dále též "pozemkový úřad") rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tak, že A. I. jako oprávněná osoba dle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě je vlastníkem nemovitosti parc. č. 1, zastavěná plocha s ost. staveb. objektem č. p. 1 (dle katastru nemovitostí), o výměře 18.221 m2, vedené u Katastrálního úřadu Praha - město na LV č. 759 pro obec hl. m. Praha, katastrální území Petrovice. Současně rozhodl, že M. Z. a R. Z. jako dědici po žadateli MVDr. E. Z., stěžovatelka ani V. D. nejsou vlastníky uvedených nemovitostí.
Nejednalo se o první rozhodnutí pozemkové úřadu v projednávané věci. Původní rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. PÚ 5291/92, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 38 Ca 230/97. Další rozhodnutí ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00, jakož i navazující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, č. j. 38 Ca 310/2000-60, které naopak za vlastníky předmětných nemovitostí určily stěžovatelku a její matku, paní V. D., zrušil z podnětu A. I. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 431/01.
Po novém projednání věci pozemkový úřad vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí, opíraje se v něm o zjištění, podle nichž původním vlastníkem dotčených nemovitostí byl R. D., který zemřel dne X. X. XXXX. Dědictví po jmenovaném bylo projednáno Státním notářstvím v Táboře pod sp. zn. D 673/52 a usnesením ze dne 19. 4. 1953 bylo potvrzeno pozůstalé manželce R. D., jako dědici ze zákona, když v tomto řízení nebyla předložena závěť a sourozenci pozůstalého dědictví odmítli. Předmětné nemovitosti nebyly součástí dědictví, neboť z vlastnictví R. D. byly odňaty v roce 1948, a to rozhodnutím ze dne 14. 10. 1948 podle zákona č. 142/1947 Sb. Byly tak naplněny podmínky dle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, přičemž v zákonné lhůtě uplatnily nárok oprávněné osoby MVDr. E. Z. dle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a c) zákona o půdě, tj. jako dědic ze závěti, příp. dítě po R. D., manželce zesnulého, dále stěžovatelka a V. D. dle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě jako dítě sourozence a manželka sourozence, a konečně A. I. dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě jako dědic ze závěti. Z její iniciativy bylo usnesením ze dne 8. 10. 1993, sp. zn. D 1222/93, zahájeno dodatečné dědické řízení, v němž předložila závěti R. D. ze dne 6. 6. 1952 a 24. 6. 1952, které ji činily univerzálním dědicem. K řízení se připojil také MVDr. E. Z., který předložil dřívější závěť R. D. ze dne 6. 12. 1950. Dědické řízení bylo ukončeno usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 9. 1995, č. j. D 1222/93-93, potvrzujícím nabytí dědictví R. D.
Na základě těchto zjištění a v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeném v jeho nálezu ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 431/01, pozemkový úřad určil za vlastníka dotčených nemovitostí A. I., která splňovala podmínky dané ustanovením §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a jejíž nárok byl prioritní.
Rozhodnutí pozemkového úřadu napadla stěžovatelka žalobou na určení vlastnictví. Rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 5 C 156/2003-69, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2007, č. j. 5 C 156/2003-95, a doplňujícího usnesení ze dne 3. 7. 2007, č. j. 5 C 156/2003-96, Obvodní soud pro Prahu 10 její návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č. j. 24 Co 391/2007-112, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Obecné soudy shodně poukázaly na již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 431/01, obsahující ve věci závazný právní názor. Podle něho je právně irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém nebo v řízení dodatečném. Jelikož dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, je nerozhodné, zda dědictví po původním vlastníkovi bylo univerzálnímu dědici potvrzeno či ne. Právně významná je skutečnost, že existuje platná závěť, kterou byl původním vlastníkem ustanoven univerzální dědic, a že tato závěť byla předložena v dědickém řízení. Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje a své restituční nároky řádně uplatnila, je osobou oprávněnou po zůstaviteli podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě.
Vycházejíce ze stanoviska Ústavního soudu, po provedeném řízení dospěly obecné soudy k závěru, že A. I. je osobou oprávněnou jako dědic ze závěti zanechané R. D., a to ze závěti ze dne 24. 6. 1952, když žaloba MVDr. E. Z. na určení neplatnosti této závěti byla v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 271/94 pravomocně zamítnuta, a závěť byla předložena při dodatečném projednání dědictví po R. D. Jelikož A. I. splnila všechny stanovené podmínky, řádně a včas uplatnila restituční nároky, označily ji obecné soudy za osobu v prioritním postavení k dalším oprávněným osobám.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 2578/2008-145 jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že odvolací soud nevybočil z ustálené soudní praxe (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu) ani neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
S výše uvedenými právními závěry obecných soudů se stěžovatelka odmítá ztotožnit. Namítá především porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, k němuž mělo dojít jejím vyloučením z řízení před správním orgánem na podkladě nesprávné interpretace §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Je přesvědčena, že A. I. není oprávněnou osobou, neboť ke dni uplynutí prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle §13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993, nesplňovala jednu z podmínek nutných pro přiznání postavení oprávněné osoby dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to předložení platné závěti v dědickém řízení. Závěť R. D. byla totiž z hlediska restitučního předpisu předložena v dodatečném dědickém řízení opožděně. Stěžovatelka od počátku řízení tvrdí, že k přiznání postavení oprávněné osoby dle §4 zákona o půdě je nutné, aby podmínky stanovené tímto předpisem byly splněny nejpozději k datu uplynutí prekluzivní lhůty, do které mohla pouze a jedině oprávněná osoba uplatnit nárok na vydání nemovitosti. Tato zásada vyplývá i z četných nálezů Ústavního soudu, vyjadřujících se jmenovitě ke splnění podmínky státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky ke dni 31. 1. 1993. Podobně předložení závěti v dědickém řízení je hmotněprávním úkonem podmiňujícím získání postavení oprávněné osoby a vznik práva na uplatnění nároku na vydání věci dle zákona o půdě, proto je třeba jej učinit v zákonné lhůtě. Opačný názor je podle stěžovatelky v rozporu s restitučním zákonodárstvím, jehož smyslem je, vedle zmírnění některých majetkových křivd, stanovení určitého právního a časového rámce, na jehož základě se mohly oprávněné osoby svých práv zákonným způsobem dovolat. Zákonodárce, veden principem právní jistoty, vymezil oprávněným osobám shodné podmínky, které musely při uplatnění nároku splňovat, a samotné uplatnění nároku jasně omezil prekluzivní časovou hranicí. Jestliže jedinec tyto podmínky nesplní v důsledku svého vlastního (ne)jednání, přestože jsou objektivně vytvořeny všechny možné předpoklady pro jejich splnění, lze to přičítat k tíži toliko jedince samotného. Otázku splnění či nesplnění zákonem stanovených podmínek je přitom nutné odlišovat od procesních úkonů spočívajících v předkládání písemných důkazů v průběhu správního řízení.
V předchozím řízení stěžovatelka opakovaně předkládala právně závazný názor vyslovený v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cdo 75/93 (správně: sp. zn. 4 Cdo 45/92), řešící totožnou problematiku v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). V souladu s ním podmínka předložení závěti v dědickém řízení musí být jako podmínka vzniku nároku na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. splněna nejpozději do konce lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 2 téhož zákona. Tato argumentace byla obecnými soudy formálně odmítnuta z důvodu odlišnosti aplikovaných předpisů, aniž by jakkoliv zohlednily jejich zcela zjevnou obsahovou podobnost. Z pohledu stěžovatelky se tak obecné soudy dopustily nepřípustného formalismu a svévole, jejich rozhodnutí postrádají logické zdůvodnění a jsou nepřezkoumatelná.
Stěžovatelka si je vědoma, že neexistuje právně závazný názor týkající se přímo zákona o půdě, nicméně trvá na tom, že na danou věc lze aplikovat právní názor vyslovený ve shora citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V tomto směru poukázala i na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 78/95-95 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 207/95.
Dotčené orgány podle stěžovatelky dále pochybily, pokud se odvolávaly na neexistující právně závazný názor Ústavního soudu, údajně prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 431/01, případně rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 408/01. V citovaných nálezech Ústavní soud posuzoval splnění další podmínky dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to celistvost dědictví. Vztahu data předložení závěti v dědickém řízení a data uplynutí prekluzivní lhůty se vůbec nedotkl. Stěžovatelka obecným soudům podle vlastních slov neodepírá právo na interpretaci rozhodnutí Ústavního soudu, interpretaci však nelze vydávat za názor Ústavního soudu a jejím důsledkem nemůže být "nekonformní jednání obecného soudu". Neodůvodněná změna právního názoru obecných soudů, k němuž dospěly při nezměněném stavu interpretovaných předpisů a zjištěné skutkové podstatě, nadto zakládá nepředvídatelnost jejich rozhodnutí a tím i porušení principu právní jistoty a je projevem svévole obecných soudů.
Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v postupu obecných soudů, které opomenuly provést důkaz dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93, jenž měl prokázat její zcela zásadní skutková tvrzení. Poslední skupina námitek pak směřuje do rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž stěžovatelka vytýká nedostatečné odůvodnění ve vztahu k posouzení vznesených otázek zásadního právního významu.
Ústavní soud považuje za vhodné na tomto místě připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádro stěžovatelčiny argumentace představuje polemika s právním posouzením otázky časového rámce splnění podmínek pro získání postavení oprávněné osoby dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Obecnými soudy přijatý právní názor nezbavuje dědice ze závěti postavení oprávněné osoby podle citovaného ustanovení v případě předložení závěti až po 31. 1. 1993, s čímž stěžovatelka nesouhlasí a požaduje, aby Ústavní soud závěry obecných soudů přehodnotil. Jde tedy o polemiku v rovině výkladu jednoduchého práva (zde oblast restitučních předpisů). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je však výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, primárně záležitostí obecných soudů, zejména pak soudů vyšších stupňů. Na druhou stranu Ústavní soud vymezil podmínky, za nichž by mohla mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod. První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy či interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O protiústavní interpretaci (a aplikaci) se pak dále jedná, je-li interpretace výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
V reakci na námitky stěžovatelky Ústavní soud tedy zvažoval pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Pochybení tohoto charakteru v daném případě nezjistil.
ozemkový úřad i obecné soudy při svém rozhodování vycházely z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 431/01, který zrušil ve věci předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, č. j. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00. V tomto nálezu se Ústavní soud vyslovil k naplnění podmínek oprávněnosti A. I. podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Konkrétně k podmínce, kterou označil jako "sub b)", tj. aby závěť byla předložena v dědickém řízení, uvedl, že splnění dané podmínky "nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po původním vlastníkovi. Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že ji i zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném."
V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu v projednávané věci nezbývá než se přiklonit k závěrům, které rozvedl ve svém rozhodnutí zejména odvolací soud, konstatoval-li, že Ústavní soud se přímo nevyjádřil k otázce vztahu lhůty dle §13 odst. 4 zákona o půdě a nezbytnosti předložit v dědickém řízení v této lhůtě závěť zůstavitele, z okolností, za kterých však v předmětném sporu rozhodoval o ústavní stížnosti A. I., v níž bylo vytýkáno mimo jiné i nesprávné posuzování prekluze nároku pro nepředložení závěti ve lhůtě stanovené v §13 odst. 4 zákona o půdě, je nepochybné, že se Ústavní soud při svém rozhodování zabýval i touto vznesenou námitkou. Byla-li ústavní stížnost A. I. posouzena jako oprávněná, pak s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti lze dovodit i stanovisko Ústavního soudu k hodnocení předložené otázky. Toto stanovisko je podle Ústavního soudu navíc dovoditelné přímo ze samotné formulace "splnění podmínky... nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů...".
Jistou oporu, byť nepřímou, lze nalézt i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. II. ÚS 408/01, vydané v řízení probíhajícím mezi týmiž účastníky jako v nyní posuzovaném případě a za totožných skutkových okolností. Námitka předložení závěti do dědického řízení po skončení prekluzivní lhůty dle zákona o půdě nebyla sice v tomto řízení vznesena, nicméně jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených. Z tohoto pohledu byl povinen se u napadených rozhodnutí zabývat i dalšími okolnostmi, důležitými pro posouzení jejich ústavnosti, přičemž nesprávnost postupu orgánů veřejné moci shledal pouze ve vztahu k posouzení otázky celistvosti dědictví.
Neopodstatněnost námitek stěžovatelky přes jejich ústavněprávní dimenzi tu tedy vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou právní problematiku.
Vázán názorem Ústavního soudu, projeveným v nálezu ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 431/01, se odvolací soud nakonec odchýlil od závěrů rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cdo 45/92, což nelze označit za svévoli. Za daného stavu ani nemohl postupovat jinak.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, č. j. 28 Cdo 2578/2008-145, stěžovatelka jej neuvedla v petitu ústavní stížnosti, mylně se domnívajíc, že z procesních důvodů nemůže ústavní stížnost směřovat proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Rozhodnutí Nejvyššího soudu navzdory tomu stěžovatelka k návrhu přiložila, zmiňuje jej v odůvodnění, z čehož Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud tedy řešil rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním, což je okolnost, která nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, neboť se jedná o odstranitelnou vadu návrhu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud však nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti, nýbrž vzal v úvahu všechna předložená tvrzení a přezkoumal v rámci řízení o ústavní stížnosti i usnesení Nejvyššího soudu. Nicméně ani v tomto případě Ústavní soud nemohl potvrdit opodstatněnost stěžovatelčiných námitek. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jsou v napadeném usnesení srozumitelně vyloženy, pročež obecně korespondují se shora vyjádřeným názorem Ústavního soudu.
Ve vztahu k namítanému neprovedení důkazu dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93 Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý proces neznamená, že obecné soudy jsou automaticky povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát určité proporcionality těchto návrhů. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V tomto směru Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které považuje za ústavně konformní, a to včetně logického zdůvodnění nevyhovění návrhu na provedení důkazu spisem dědického soudu pro jeho nadbytečnost. Nejedná se proto o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Poněvadž nebylo zjištěno v činnosti jednajících orgánů veřejné moci porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, bylo rozhodnuto, že ústavní stížnost se podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítá jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Ústavní soud neshledal též důvody pro rozhodnutí o naléhavosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, neboť argumenty stěžovatelky jsou obdobné, jako zpravidla připadají v úvahu i v jiných restitučních věcech.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu