ECLI:CZ:US:2010:2.US.1617.10.1
sp. zn. II. ÚS 1617/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 2. září 2010 sp. zn. II. ÚS 1617/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K. proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. prosince 2006 č. j. 12 C 199/2005-79 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2010 č. j. 49 Co 61/2007-108, ve sporu o neplatnost smlouvy o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitostí, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a JUDr. J. P., správce konkurzní podstaty společnosti Jihlavské sklárny BOHEMIA, a. s., se sídlem Antonínův Důl 107, 586 02 Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2010 č. j. 49 Co 61/2007-108 se ruší.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka napadla včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. června 2010 shora uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení. Namítla porušení svého základního práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy uplatnila proti vedlejšímu účastníkovi (správci konkurzní podstaty společnosti Jihlavské sklárny BOHEMIA, a. s.) nárok na zaplacení částky 104 192 Kč z titulu náhrady škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období duben 2004 až červenec 2005. Tato náhrada jí byla poskytována do března 2004 a od dubna jí přestala být vyplácena s odůvodněním, že jí přiznaný částečný invalidní důchod není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání. Okresní soud v Jihlavě výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že částečná invalidita stěžovatelky není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, která u ní byla zjištěna dne 4. března 1996.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiných důvodů, než ze kterých zamítl žalobu soud prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že vedlejší účastník není v této věci věcně pasivně legitimován. K tomuto závěru dospěl na základě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5201/2007 ze dne 22. října 2008. V něm Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že "právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, které vzniklo po dni 1. 1. 1993, popřípadě za trvání smluvního pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, sjednaného v době do 31. 12. 1992, nepředstavuje pracovní nárok ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 písm. i) a §31 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, nemůže být proto uspokojen z majetku konkursní podstaty a v případě, že škoda není z titulu zákonného pojištění (dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání hrazena dobrovolně, uplatňuje poškozený (bývalý) zaměstnanec své právo žalobou proti zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu, stejným způsobem, jako kdyby konkurs na majetek zaměstnavatele vůbec nebyl prohlášen.".
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Uvedla, že ve věci nepodávala dovolání, neboť by bylo přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), a podle jejího názoru jediná otázka mající po právní stránce pro daný spor zásadní význam - povaha uplatněného nároku a z toho vyplývající věcná pasivní legitimace - byla již dovolacím soudem vyřešena. Dále v ústavní stížnosti zpochybňuje postup odvolacího soudu, který nebral zřetel na to, že před podáním žaloby jednala s vedlejším účastníkem a ten ji sám vybídl, aby ho zažalovala. Námitka nedostatku věcné pasivní legitimace byla uplatněna pojišťovnou Kooperativa, která ve sporném řízení vystupovala jako vedlejší účastník na straně žalované až v odvolacím řízení, přičemž by ve stejném postavení vystupovala i v případě, že by žaloba byla podána proti úpadci. Stěžovatelka dále zpochybňuje závěry shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Ten podle jejího názoru chybně vyložil §31 odst. 3 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, tím že ze slov "není-li hrazeno jinak" dovodil výše citovaný právní názor, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání není pracovním nárokem ve smyslu tohoto ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.
5. Dále stěžovatelka namítla, že měla být soudem vyzvána k upřesnění označení žalované strany, neboť z průběhu celého řízení bylo zřejmé, o jaký nárok se spor vede, což by podle jejího názoru nemohlo být chápáno jako poučení o věcné legitimaci žalovaného. V tomto ohledu se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/97 ze dne 4. listopadu 1999 (N 154/16 SbNU 145) a na další nálezy týkající se většinou chybného označení žalované strany v restitučních věcech. Uvedla, že pro úpadce pracovala téměř celý svůj produktivní život a patřila k nejlépe hodnoceným zaměstnancům. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za křivdu, protože její žaloba byla zamítnuta čistě z formálních důvodů. I kdyby byl podle stěžovatelky názor vyjádřený v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu správný, měla být poučena o změně náhledu na právní posouzení věci, neboť soud prvního stupně žalobu zamítl z jiného důvodu než odvolací soud. V postupu obecných soudů spatřuje odepření spravedlnosti, a to zejména i s ohledem na povahu uplatněného nároku. Namítá i nepřiměřenou délku řízení.
III.
6. Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků. Z účastníků řízení nikdo práva vyjádřit se nevyužil. Z vedlejších účastníků se vyjádřila pouze Kooperativa pojišťovna, a. s., ale jen v tom smyslu, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala.
IV.
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, nejsou-li jimi porušeny ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Na základě těchto východisek Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. Ústavní soud zkoumal s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy především otázku postupu odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale ze zcela jiného důvodu, a který se navíc opíral o právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí, které bylo přijato až v průběhu sporu. Vycházel přitom ze své rozhodovací praxe, která stojí na zásadě vázanosti petitem podání, nikoliv však již jeho obsahem.
9. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Článek 90 Ústavy stanovuje: "Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.".
10. Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyplývá, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
11. Článek 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech stanoví, že "všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu...".
12. Označení účastníka řízení je náležitostí podání. Je-li podání žalobou, musí mimo obecných náležitostí uvedených v §43 odst. 4 o. s. ř. obsahovat podle §79 odst. 1 o. s. ř. jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků, obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby a je-li účastníkem řízení stát, pak označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát vystupuje.
13. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby opravil nebo doplnil podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti, a určí lhůtu k jejich odstranění. Teprve, není-li přes výzvu soudu podání řádně opraveno a doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se řízení zahajuje, odmítne, a to za předpokladu, že účastník byl o těchto následcích neuposlechnutí výzvy poučen.
14. Obecně platí, že je věcí žalobce, koho za účastníka označí. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. dubna 2004 (N 51/33 SbNU 31) vyslovil názor, že "pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že tato směřuje proti státu, a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle §43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.". Současně ale dodal, že "poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace).".
15. V souzené věci není pochyb o tom, že správce konkursní podstaty mohl být účastníkem řízení a podání v tomto smyslu neneslo žádné vady, které by vyžadovaly od soudu, aby žalobkyni z tohoto důvodu vyzval k odstranění vady podání, neboť v tomto směru žádnou vadou netrpělo. Argumentace stěžovatelky, vycházející z nálezové judikatury Ústavního soudu vážící se k poučení o odstranění vady podání spočívající v nesprávném označení účastníka řízení, která se navíc v drtivé většině, s výjimkou výše citovaného nálezu, týká restitučních sporů, proto není zcela přiléhavá. Na druhé straně nelze upřít opodstatnění její argumentaci, pokud namítá nesplnění poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu, který potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze zcela jiného právního důvodu, než ze kterého zamítl žalobu soud prvního stupně. Přitom základem pro jeho postup byl sofistikovaný výklad provedený dovolacím soudem konkrétního ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, které nebylo výkladově jednoznačné a které se dotýkalo základu nároku v tom smyslu, že pro účely uvedeného zákona řešilo právní kvalifikaci nároku, od níž se odvíjela otázka věcné pasivní legitimace. Ze skutkových tvrzení stěžovatelky bylo zřejmé, že svůj nárok považuje za nárok pracovněprávní i ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání. Podle §118a odst. 2 o. s. ř., má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
16. Ústavní soud v minulosti uvedl, že smyslem §118a o. s. ř. je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má [nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. října 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. Ústavní soud se tak přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Sleduje se tak důsledně zásada, že kvalifikace skutkových okolností tvrzených účastníky před soudem je věcí soudu. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v kvalifikaci svých vztahů. Tento požadavek lze vyjádřit zásadou, že zamítá-li soud žalobu, pak se v zamítavém rozhodnutí "skrývá" závěr, že žalobcem uplatněnému nároku na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoliv jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 830). Z poněkud jiného úhlu řečeno, tato poučovací povinnost má své místo tam, kde předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními účastníků řízení není zcela pokryt pozdějším právním hodnocením věci soudem.
17. V daném případě soud prvního stupně shodně jako stěžovatelka posuzoval předmět sporu po právní stránce podle zákona o konkursu a vyrovnání jako pracovněprávní nárok podle §31 odst. 3 písm. i) a §31 odst. 4 a žalobu zamítl z toho důvodu, že dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že nárok není po právu. Odvolací soud však vyšel z jiného právního hodnocení uplatněného nároku a na základě toho dovodil, že nemůže být proto uspokojen z majetku konkursní podstaty. Bylo tedy zřejmé, že předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními stěžovatelky se nekryje s právním hodnocením věci odvolacím soudem, který §31 odst. 3 písm. i) a §31 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání hodnotil jinak než stěžovatelka a soud prvního stupně. Za této situace bylo povinností odvolacího soudu stěžovatelku jako účastníka řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. vyzvat k doplnění rozhodných skutečností vůči komu, při takto změněném právním náhledu na věc, hodlá svůj nárok uplatňovat. Pokud tak odvolací soud neučinil, porušil čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a tím zasáhl do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Ze shora vyložených důvodů bylo proto podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověno v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2010 č. j. 49 Co 61/2007-108. Ve zbytku byla ústavní stížnost zamítnuta jako nedůvodná, neboť vytýkaná ústavněprávní vada se týká pouze postupu odvolacího soudu. Argumenty stěžovatelky směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně se týkají výkladu podústavního práva a řešení těchto otázek Ústavnímu soudu nepřísluší.
19. Ústavní soud se také nezabýval polemikou stěžovatelky týkající se rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5201/2007 ze dne 22. října 2008, neboť i zde jde o výklad podústavního práva, přičemž řešení otázek zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. přísluší výlučně Nejvyššímu soudu. I když Nejvyšší soud k předmětné otázce zaujal ve zmíněném rozsudku stanovisko, nešlo o překážku, která by bránila stěžovatelce obrátit se na Nejvyšší soud a pokusit se zvrátit kritizovaný právní názor. I z tohoto důvodu nebylo možno se námitkami stěžovatelky zabývat, neboť ve vztahu k nim nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon poskytuje.
20. Pokud jde o namítanou neúměrnou délku řízení, ani ve vztahu k této otázce stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonem dané prostředky obrany, a proto se ani touto námitkou nemohl Ústavní soud zabývat.
21. Od ústního jednání bylo upuštěno s ohledem na to, že od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci řízení s případným upuštěním od ústního jednání souhlasili.