ECLI:CZ:US:2010:2.US.1627.10.1
sp. zn. II. ÚS 1627/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. F. Š., 2. Ing. J. R., MBA a 3. společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., sídlem Sokolov, Staré náměstí 69, zastoupených Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 301/8, proti exekučnímu příkazu soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. ze dne 30. 4. 2010, č.j. 067 EX 1213/10-58, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti v záhlaví uvedenému exekučnímu příkazu, kterým mají být porušena jejich základní práva garantovaná v ustanovení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V prvé řadě se musel Ústavní soud zaměřit na otázku, zda jsou stěžovatelé osobami oprávněnými k podání projednávané ústavní stížnosti.
Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak jsou si ostatně vědomi sami stěžovatelé, může proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci (úspěšně) brojit toliko osoba, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí (v daném případě exekuční příkaz) vydáno. Stěžovatelé účastníky předmětného exekučního řízení nebyli, pročež dovozují svoji aktivní legitimaci v řízení před Ústavním soudem - s odkazem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 30/95 - ze skutečnosti, že napadený exekuční příkaz je ve vztahu k nim nutno chápat jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že rozšiřující výklad části ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyjádřené slovy "v řízení, jehož byla účastníkem" učiněný v odkazovaném nálezu Ústavního soudu představuje v konstantní judikatuře Ústavního soudu výjimku potvrzující pravidlo, že osoby, jež nebyly účastníkem v řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, nejsou k podání ústavní stížnosti oprávněny (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 496, 497).
Je přitom na místě připomenout, že důvodem rozšiřujícího výkladu, provedeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/95, byla skutečnost, že se navrhovatel domáhal zrušení ustanovení (§200l odst. 2 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 152/1994 Sb.), na základě kterého nemohl být účastníkem řízení, v němž se mělo rozhodovat o jeho právech a povinnostech. Jinými slovy, podstatou věci projednávané Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/95 bylo tvrzení stěžovatele, že by měl být účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí. Oproti tomu v projednávané věci se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí vzešlého z řízení, v němž nejenže nebyli účastníky, ale ani se takového procesního postavení posuzovanou ústavní stížností nedomáhají.
I prizmatem materiálním (viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 497) není možno dospět k závěru, že jsou stěžovatelé osobami oprávněnými k podání posuzované ústavní stížnosti, neboť jimi napadený exekuční příkaz nemůže ve vztahu k nim přestavovat "jiný zásah orgánu veřejné moci", jelikož - v daném stadiu věci - nikterak nezasahuje jejich základní práva.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána osobami k jejímu podání zjevně neoprávněnými.
Je nutno přitom poznamenat, že i v případě projednatelnosti dané ústavní stížnosti prizmatem aktivní legitimace stěžovatelů by muselo být jejich podání soudcem zpravodajem odmítnuto pro nepřípustnost, jelikož v jejím bodě 26. stěžovatelé uvádějí, že stěžovatelka č. 3 podala dne 2. 4. 2010 podnět k zastavení, resp. odkladu exekuce k exekučnímu soudu a k soudnímu exekutorovi. Z obsahu ústavní stížnosti přitom není zřejmé, že by o tomto podnětu bylo příslušnými orgány veřejné moci rozhodnuto, pročež i hypotetickému zásahu Ústavního soudu, jenž má vystupovat toliko jako ultima ratio, by bránil princip subsidiarity.
Pouze na okraj (a nad rozhodný rámec posouzení ústavní stížnosti) je možno uvést, že věcné projednatelnosti, tedy stádiu řízení před Ústavním soudem, v němž se již rozhoduje o důvodnosti projednávaného podání, by pravděpodobně bránil fakt, že přestože petit ústavní stížnosti směřuje proti exekučnímu příkazu, obsahově směřuje (téměř výlučně - snad s výjimkou bodu 40. - 43.) toliko proti exekučnímu titulu (např. tvrzená "zvláštnost" exekutorských zápisů), respektive proti nařízení exekuce (tvrzená fiktivnost exekuce konsekventně ústící do porušení stanov společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., a mající za cíl obejití vinkulace jejích akcií). Přestože tedy obsah projednávaného podání brojí (již) proti samotné existenci exekuce, jeho petit směřuje (až) pouze proti způsobu jejího provedení.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnout.
Odmítnut musel být současně návrh stěžovatelů, aby jim byly dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uhrazeny náklady řízení před Ústavním soudem, neboť odmítnutí ústavní stížnosti pojmově aplikaci tohoto ustanovení vylučuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj