ECLI:CZ:US:2010:2.US.1634.10.1
sp. zn. II. ÚS 1634/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti R. D., L. D. a V. D., zastoupeni JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Dolní Česká 345/32, Znojmo, proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování ve Znojmě, oddělení hospodářské kriminality, č. j. ORZN-2934-53/TČ-2008-81-SI ze dne 18. 3. 2010, a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě č. j. ZT 89/2010-16 ze dne 15. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhali se stěžovatelé zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě č. j. ZT 89/2010-16 ze dne 15. 4. 2010, kterým byly jako nedůvodné zamítnuty jejich stížnosti podané do usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování ve Znojmě, oddělení hospodářské kriminality, č. j. ORZN-2934-53/TČ-2008-81-SI ze dne 18. 3. 2010. Uvedeným usnesením policejní orgán dle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zahájil trestní stíhání stěžovatelů pro trestné činy poškozování věřitele ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), k §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona, a maření výkonu úředního rozhodnutí ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 k §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona, v případě L. D. a V. D. spáchaných formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Trestné činnosti se měli dopustit tím, zkráceně řečeno, že vyhotovili se svojí babičkou (tchyní) V. A. darovací smlouvu datovanou dne 27. 3. 2005, s předmětem převodu nemovitostí specifikovaných v usnesení policejního orgánu, na základě níž V. A. podala dne 20. 6. 2008 u Okresního soudu ve Znojmě žalobu na vyloučení majetku z exekuce, vedené proti stěžovatelům, přičemž takto jednali přesto, že věděli, že jde o jediný jejich majetek způsobilý k uspokojení pohledávky poškozené společnosti Waldviertler Sparkasse von 1842 AG.
Postupem orgánů činných v trestním řízení se cítí být stěžovatelé dotčeni ve svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle jejich názoru napadená rozhodnutí policejního orgánu i následné rozhodnutí státního zástupce nejsou řádně odůvodněna a nesplňují tak požadavky ustanovení §134 trestního řádu, respektive §160 trestního řádu. Stěžovatelé proti nedostatečně odůvodněnému usnesení Policie ČR brojili stížností, která byla státním zástupcem zamítnuta, aniž se však tento vypořádal s podrobnými námitkami stěžovatelů. Obě rozhodnutí jsou tedy dle slov stěžovatelů "nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů". Závěrem stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 661/05 ze dne 21. 2. 2006, kterým "již Ústavní soud ČR rozhodoval v obdobné věci".
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání koriguje toliko extrémní vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelů, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo náležitosti dle §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v jeho výroku dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal skutky, pro které jsou stěžovatelé stíháni, přičemž z tohoto popisu vyplývá i forma zavinění a výše škody, kterou mohli stěžovatelé svým jednáním způsobit. Dotčené usnesení obsahuje zákonné označení trestných činů, které jsou v předmětných skutcích spatřovány, a zjištěné skutečnosti, z nichž lze dovodit znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů. V odůvodnění usnesení jsou rozvedeny též skutečnosti, které svědčí o důvodnosti trestního stíhání a z odůvodnění usnesení je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny opírá policejní orgán své podezření, což umožňuje stěžovatelům, jejich obhájci i státnímu zástupci kontrolovat důvodnost obvinění. Nic tedy nenasvědčuje závěru o existenci libovůle v rozhodování policejního orgánu.
Ústavní soud dodává, že na počátku trestního stíhání není možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu a podílu jednotlivých osob na jeho spáchání. Z tohoto faktu lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání není s ohledem na důkazní situaci možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku a jednoznačné stanovení podílu jednotlivých spoluobviněných na jeho spáchání. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby.
Pokud jde o napadené usnesení stížnostního orgánu, i to odpovídá zákonným požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Okresní státní zastupitelství se vyjádřilo k námitkám předloženými stěžovateli v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 258/02, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z ústavněprávního hlediska nelze jeho postupu ve věci nic vytknout.
K odkazu stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 661/05 ze dne 21. 2. 2006 nutno poznamenat, že tento byl přijat za skutkových okolností odlišných od projednávaného případu.
Poněvadž Ústavní soud neshledal v postupu policejního orgánu ani stížnostního orgánu takové pochybení, které by mělo za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu