ECLI:CZ:US:2010:2.US.1641.10.1
sp. zn. II. ÚS 1641/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. M., J. V., nezl. M. V., zast. matkou V. V., A. K., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Moravské nám. 3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 223/2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2009 sp. zn. 17 Co 425/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejich návrhu, jímž se po žalované domáhali zaplacení bezdůvodného obohacení, které bylo po zpětvzetí žaloby vyčísleno na 1 210 000 Kč.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci (dále jen stěžovatelé,) spolu s manželem žalované P. V. založili společnost MIVA, s.r.o., která byla dne 24. 8. 1991 zapsána do obchodního rejstříku. Základní kapitál společnosti ve výši 3 400 000 Kč byl vytvořen vkladem pozemků, vložených P. V. a nepeněžitým plněním poskytnutým stěžovateli, spočívajícím v investicích do budovy nacházející se na pozemku, který byl vložen jako vklad do společnosti P. V. Poté, co bylo zjištěno, že manžel žalované nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí (pozemky vlastnila jeho manželka M. V.), byl valnou hromadou ze společnosti vyloučen a stavební investice byly ze základního jmění společnosti vyňaty. Valná hromada nato rozhodla o snížení základního jmění společnosti na částku 100 000 Kč. (M. V., se následně domáhala vyklizení obchodní společnosti MIVA, spol. s r. o. z předmětných nemovitostí.)
Okresní soud žalobě vyhověl s odůvodněním, že žalované nesporně vzniklo bezdůvodné obohacení. Námitku o nedostatku pasivní legitimace žalované odmítl, neboť společnost MIVA, s. r. o. nedisponovala žádným provozním kapitálem, ze kterého by mohla hradit provedené investice, a ke zhodnocení předmětných nemovitostí tedy mohlo dojít výlučně z prostředků žalobců.
Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Dle odvolacího soudu se žalobci zavázali vložit do společnosti MIVA, s. r. o. nepeněžité vklady spočívající ve sjednaných investicích. Pokud v průběhu rekonstrukce hradili náklady s investicemi spojené, vynakládali tak vlastně prostředky společnosti MIVA, s. r. o. Tímto způsobem současně plnili své závazky vůči společnosti MIVA, s.r.o. Odvolací soud zdůraznil, že žalobci hradili náklady spojené s rekonstrukcí nemovitostí žalované za společnost MIVA, s. r. o., a nikoliv za sebe, rekonstrukci nemovitostí tak prováděla společnost MIVA, s. r. o., a nikoliv žalobci. Odvolací soud také poukázal na řízení vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 47/92, ve kterém se žalovaná v postavení žalobkyně domáhala proti společnosti MIVA, s. r. o. vyklizení předmětných nemovitostí a ve kterém společnost MIVA, s. r. o. založila svou procesní obranu na tom, že předmětné nemovitosti zhodnotila nákladnými investicemi. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, protože k jejímu bezdůvodnému obohacení nedošlo na úkor žalobců, ale na úkor společnosti MIVA, s.r.o
Dovolání stěžovatelů bylo zamítnuto, neboť Nejvyšší soud shodně dospěl k závěru, že ke zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalované nedošlo na úkor stěžovatelů.
V odůvodnění dovolací soud k námitkám stěžovatelů, dle nichž nepeněžitým vkladem může být pouze majetek společností hospodářsky využitelný, a proto ke vkladu předmětných investic do společnosti MIVA, s.r.o. nemohlo dojít, mj. uvedl, že požadavek na hospodářskou využitelnost není možné vykládat tak, že by se společník na jeho základě mohl zpětně domáhat navrácení, jím již na základě společenské smlouvy poskytnutého a na základě soudního usnesení do obchodního rejstříku zapsaného nepeněžitého vkladu. Takový výklad by byl v přímém rozporu s účelem zákona a značně by znevýhodňoval postavení třetích osob a jejich právní jistotu.
K námitce, dle níž manžel žalované předmětné nemovitosti jako vklad společníka do společnosti MIVA, s.r.o. nevložil, a nemohlo tak nemohlo dojít ani ke vkladu předmětných investic do společnosti MIVA, s. r. o. ze strany stěžovatelů, uvedl, že majetek při založení společnosti s ručením omezeným tvoří vklady společníků, přičemž vklad společníka je částí jejího majetku a mírou uhrazovací povinnosti společníka, který vklad vnesl. Ze znění zákona vyplývá, že vklad může být vložen pouze do zakládané společnosti a nikoliv do majetku jednoho ze společníků. Z textu společenské smlouvy nelze dovodit, že by vůle stěžovatelů byla jiná, když se v ní uvádí, tj. že majetek společnosti je tvořen vklady společníků. Jiný závěr nelze vyvodit ani z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 1991, kterým byla společnost MIVA, s.r.o. zapsána do podnikového rejstříku a v němž je uvedeno kmenové jmění odpovídající vkladům společníků.
K námitce, dle níž následným snížením základního kapitálu o hodnotu původně vložených investic již nešlo o pohledávku společnosti MIVA, s.r.o. vůči žalované, uvedl, že obchodní zákoník chápe základní kapitál jako souhrnné nominální vyjádření celkové výše vkladů všech společníků do společnosti. Tím je dána obecná charakteristika základního kapitálu jako fixního číselného údaje, který automaticky nepodléhá změnám v závislosti na tom, jak se mění majetkové poměry ve společnosti, tato číselná hodnota tedy nepředstavuje žádný konkrétní majetek. Tak jako základní kapitál nepředstavuje konkrétní majetek, ale jen jeho souhrnnou výši, nemohlo ani jeho snížení rozhodnutím valné hromady společnosti MIVA, s.r.o. mít vliv na konkrétní strukturu majetku společnosti. Jinými slovy, snížením základního kapitálu nemůže dojít k zániku nebo převodu pohledávky (z bezdůvodného obohacení) ze společnosti na jednoho ze společníků.
V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují shora uvedené námitky, které byly projednány obecnými soudy. Zejména zdůrazňují, že předmětné stavební investice byly provedeny ještě před založením a vznikem společnosti MIVA, s. r.o., přičemž jen investice v tomto časovém období provedené mohly být vkládány jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu obchodní společnosti MIVA, spol. s r. o. Ze společenské smlouvy společnosti MIVA, s. r.o. vyplývá, že P. V. vnesl do společnosti pozemky, na kterých stěžovatelé, respektive jejich právní předchůdce, vybudovali výrobní halu na místě původního zboru. Vzhledem k tomu, že P. V. vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl, do společnosti je nevnesl a z jeho strany se jednalo o právní úkon zcela neplatný, nemohly být do společnosti vloženy ani investice ze strany stěžovatelů do těchto nemovitostí vložené. Opětovně poukazují i na to, že nepeněžitým vkladem do společnosti může být pouze majetek, jehož hodnota může být společností hospodářsky využita.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Ostatně mezi účastníky řízení nebylo sporu ohledně skutkových zjištění, ale ohledně právního hodnocení skutkového stavu.
Obecné soudy se v řízení dostatečně zabývaly námitkami stěžovatelů (totožnými jako v ústavní stížnosti) a uvedly, z jakých důvodů neshledávají jejich argumentaci za způsobilou prokázat tvrzení, dle něhož došlo k bezdůvodném obohacení ze strany žalované na jejich úkor a nikoliv na úkor společnosti MIVA, s. r.o. Ze společenské smlouvy, kterou stěžovatelé založili obchodní společnost, a ze zápisu obchodního rejstříku vyplývá, že stěžovatelé poskytli do majetku společnosti nepeněžitý vklad v podobě prováděných investic (de facto potvrdili, že investice jimi uskutečněné, event. nadále vkládané do uvedeného majetku, se staly součástí základního kapitálu společnosti MIVA, s.r.o.). Dle odvolacího soudu stěžovatelé jako fyzické osoby proto vstoupili do právního vztahu k této společnosti a své případné nároky mohou uplatňovat pouze ve vztahu k této společnosti. V průběhu rekonstrukce tak stěžovatelé vynakládali prostředky společnosti MIVA s.r.o., (za tuto společnost), byť tak činili z vlastních prostředků, neboť tímto způsobem, tj. svými vnosy plnili svůj závazek, k němuž se ve společenské smlouvě zavázali, a to i když se jednalo o investice do majetku, který, jak bylo dodatečně zjištěno, společnosti MIVA, s.r.o. nepatřil. Do majetku žalované investovala společnost MIVA, s.r.o. a nikoliv stěžovatelé jako fyzické osoby. Závěr obecných soudů, dle nějž se stěžovatelé jako fyzické osoby nemohou domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované, nelze považovat za právní závěr, který by bylo možno označit jako protiústavní.
Právní závěry obou soudů byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že, jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat. Vzhledem k podrobnému odůvodnění napadených rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za účelné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelé neprokázali porušení základních práv, jichž se dovolávají. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu pouze domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Právní závěr, dle něhož žalovaná není subjektem, vůči němuž se mohou stěžovatelé domáhat nároků z titulu bezdůvodného obohacení, nelze ani považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí zrušena. Ústavní soud má shodně jako obecné soudy za nesporné, že na straně žalované vzniklo v důsledku investic provedených na její nemovitosti bezdůvodné obohacení, nicméně ze skutečnosti, že žalobě nebylo vyhověno, nelze dovozovat porušení základních práv stěžovatelů (byť se jim rozhodnutí může subjektivně jevit jako nespravedlivé).
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu