ECLI:CZ:US:2010:2.US.1644.10.1
sp. zn. II. ÚS 1644/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. K. N., zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, se sídlem v Prostějově, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2008, č. j. 21 Co 337/2006-61, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2006, č. j. 5 C 227/2005-43, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům kladeným na ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdila, že jimi byla porušena řada jejích základních práv, konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a právo vlastnit majetek a požívat jeho rovnocenné ochrany (čl. 11 Listiny). Dále je toho názoru, že soudy nerespektovaly základní ústavní principy právního státu zakotvené ve čl. 2 Ústavy a 2 Listiny, jakož i čl. 11 odst. 3 Listiny, kde jsou stanoveny limity pro výkon vlastnického práva.
Ve sporu, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, stěžovatelka žalovala O. L. o zaplacení částky 479.900 Kč s příslušenstvím s tím, že se na její úkor právě v tomto rozsahu bezdůvodně obohatil. Jmenovaný totiž zprostředkoval stěžovatelce uzavření kupní smlouvy o prodeji osobního automobilu Volkswagen Passat 1,9 TDI a přijal od ní pro prodávajícího J. J. kupní cenu v uvedené výši, neboť k tomu byl prodávajícím zmocněn. Stěžovatelka automobil převzala. Následně se ovšem ukázalo, že automobil byl v roce 2003 svému skutečnému majiteli odcizen a prodávající J. J. tedy vlastníkem nikdy nebyl. Dne 12. 4. 2004 byl pak vůz skutečnému majiteli prostřednictvím Policie ČR vrácen.
Soud prvé instance žalobu rozsudkem specifikovaným v záhlaví v celém rozsahu zamítl s tím, že žalovaný O. L. od stěžovatelky žádný majetkový prospěch nepřijal ani za něj stěžovatelka neplnila nic, k čemu by byl povinen on sám. V řízení tedy podle názoru okresního soudu nebyl žalovaný pasivně legitimován.
Odvolací soud rozhodnutí (taktéž rozsudkem nyní napadeným) potvrdil. Přisvědčil sice odvolacím námitkám stěžovatelky a kupní smlouvu ohledně předmětného vozidla vyhodnotil jako neplatnou, neboť prodávající nebyl jeho vlastníkem. A stejně vyhodnotil z důvodu nemožnosti plnění i související smlouvu o zprostředkování a smlouvu o zastoupení - zmocnění. V souladu s §457 občanského zákoníku stěžovatelka splnila svůj závazek vrátit plnění z neplatné smlouvy odevzdáním Policii ČR, resp. německému vlastníku. Kupní cena byla zaplacena prodávajícímu J. J. prostřednictvím žalovaného. Ten ve vztahu figuroval jen jako platební místo. Závěr okresního soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného O. L. k vrácení kupní ceny byl proto správný.
Stěžovatelka se bránila ještě podaným dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění doplnil, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož předmětem sporu bylo plnění z neplatné kupní smlouvy podle §457 občanského zákoníku. Ve své judikatuře týkající se tohoto ustanovení již vyložil, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci a věcná legitimace, pasivní i aktivní, je dána pouze jim. Skutková zjištění učiněná v předchozím řízení pak neodůvodňují závěr, že to byl žalovaný O. L., kdo se na úkor stěžovatelky neoprávněně obohatil a u koho byly naplněny předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení.
V běhu zákonné lhůty, jdoucí od doručení rozsudku dovolacího soudu, podala stěžovatelka ústavní stížnost. V podání zrekapitulovala průběh předchozího řízení a podala výčet článků Ústavy a Listiny garantujících práva, která měla být porušena. K vlastnímu obsahu napadených rozhodnutí uvedla, že tak, jako nebyl žalovaný O. L. účastníkem kupní smlouvy, tak nebyla ona účastnicí smlouvy o zprostředkování. Z toho dovozuje, že jmenovaný nemohl být jen platebním místem (místem plnění kupní ceny ve prospěch prodávajícího), ale byl tím, kdo se fakticky převzetím žalované částky bezdůvodně obohatil. To, jak s penězi dále naložil, nebylo pro rozhodnutí podstatné. Soudy tedy podle stěžovatelky nesprávně aplikovaly ustanovení §457 občanského zákoníku, navíc se odvolávaly na judikaturu řešící jiné případy.
Po prostudování obsahu návrhu a ve věci vydaných rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Aniž by bylo potřeba činit další úkony, ve věci rozhodl.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a to navíc polemiku až příliš stručnou, když se odbývá jediným odstavcem, resp. v podstatě pouhým konstatováním, že se žalovaný na úkor stěžovatelky přeci jen bezdůvodně obohatil a že soudy chybně aplikovaly §457 občanského zákoníku. Pokud stěžovatelka za této situace předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí instančnímu přezkumu, domnívá se tak nepřípadně, neboť jak bylo výše řečeno, role běžného instančního přezkoumávání Ústavnímu soudu nepřísluší.
Namítala-li stěžovatelka zásah do práva na spravedlivý proces, neuvedla již, snad kromě "nesprávné aplikace" zmiňovaného ustanovení občanského zákoníku, žádné konkrétní důvody, v čem by měl tento zásah spočívat. Přitom taková konkrétní ústavněprávní argumentace je prvým předpokladem úspěchu návrhu. Totéž platí i o tvrzeném porušení práva vlastnit majetek a požívat jeho rovnocenné ochrany; v tomto případě budiž jen doplněno, že majetkový zájem, který stěžovatelka sleduje, není napadenými rozsudku potlačen, toliko je - co do pasivní legitimace odpovídajícího nároku - směrován jinam.
V posuzovaném případě je tedy potřeba konstatovat, že oba (resp. všechny tři) soudy svá rozhodnutí řádně, logicky a smysluplně odůvodnily, a sjednotily se i v rozhodném právním závěru ohledně věcné legitimace žalovaného. Tomuto závěru není s ohledem na prezentovaný skutkový děj důvod vytýkat nedostatek věcné či právní přiléhavosti. Je obhajitelný a navíc koresponduje s ustálenou judikaturou, takže napadená rozhodnutí lze sotva kritizovat jako překvapivá či dokonce excesivní.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s přijatými závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu