ECLI:CZ:US:2010:2.US.1762.10.1
sp. zn. II. ÚS 1762/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A. E., zastoupeného JUDr. Miroslavem Enžlem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, č. j. 62 Co 483/2009-44, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2009, č. j. 19 C 45/2009-32, spojené s návrhem na zrušení části vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 58/1997 Sb., kterou se stanoví indikační seznam pro lázeňskou péči o dospělé, děti a dorost, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo zasaženo její právo na ochranu zdraví, resp. na bezplatnou zdravotní péči, garantované čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhla zrušení části vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 58/1997 Sb., kterou se stanoví indikační seznam pro lázeňskou péči o dospělé, děti a dorost (dále jen "vyhláška"), a to "ohledně kontraindikací". Dle názoru stěžovatelky je vyhláška v této části nejednoznačná, což v právním státě není přijatelné.
Z obsahu napadených rozhodnutí připojených k návrhu, jakož i návrhu samotného, vyplývají následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 v předmětné věci rozhodoval o žalobě stěžovatelky, jíž se domáhala po České republice - Ministerstvu zdravotnictví (dále jen "vedlejší účastník") pro nesprávný úřední postup náhrady škody ve výši 32.241 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč. Šlo o to, že jako součást léčby jí byla navržena komplexní lázeňská péče, revizní lékařka však přes doporučení neuroložky, obvodní lékařky a internisty návrh na proplacení lázeňské péče zamítla. Jako důvod označila indikační seznam vyhlášky, která mezi kontraindikacemi lázeňské péče uvádí kouření. Stěžovatelka si tak, ač prý kouřila jen cigarety bez obsahu nikotinu, které jsou bez škodlivých účinků, musela pobyt s léčbou uhradit sama ( a to právě ve výši žalovaných 32.241 Kč). Vedlejší účastník podle stěžovatelky vydáním vyhlášky obsahující tuto kontraindikaci komplexní lázeňské péče překročil zákonné zmocnění obsažené v §33 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). Vydání vyhlášky v rozporu se zákonem považovala stěžovatelka za nesprávný úřední postup zakládající nárok na náhradu škody.
Obvodní soud žalobu zamítl s tím, že se v daném případě nemohlo jednat o nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon 82/98 Sb."), když předmětná vyhláška je samotným výsledkem normotvorné činnosti vedlejšího účastníka. Obvodní soud odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, který vyložil, že normotvorná činnost či nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, a tedy zde ani nelze dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona 82/98 Sb.
Městský soud v Praze prvoinstanční rozsudek potvrdil jako věcně správný; vydání vyhlášky není úředním postupem ve smyslu §13 zákona 82/98 Sb., který by zakládal odpovědnost státu za škodu. Rovněž uvedl, že vedlejší účastník postupoval při vydání předmětné vyhlášky v mezích zmocnění zákona o veřejném zdravotním pojištění, neboť je logické a správné, aby součástí podmínek pro poskytování lázeňské péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění byly též okolnosti, za kterých lázeňskou péči poskytnout nelze.
Stěžovatelka s výsledkem řízení před obecnými soudy nesouhlasí. Cituje zmocňovací ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění a dovozuje, že z jeho textu nevyplývá pro ministerstvo zmocnění "vydat kontraindikace, ať již obecné nebo pro jednotlivé skupiny". Podle stěžovatelky je v právním státě nepřípustné, aby zákon byl formulován vágně a chyba zákonodárce, na kterou vyhláška ukázala, byla "všemi omlouvána". Navíc ve vyhlášce se (jako o kontraindikaci) hovoří o "kouření". Je otázka, co všechno se za tímto pojmem skrývá a jak jej vyložit; stěžovatelka zde vyjadřuje obavu, že v důsledku takto formulované vyhlášky nebude úhrada lázeňské péče ze zdravotního pojištění přiznána ani pasivním kuřákům. Doplňuje ještě, že sama dříve kouřila jen Ministerstvem zdravotnictví schválené beznikotinové cigarety, které mají na lidský organismus blahodárný účinek, a po onemocnění (v jehož rámci jí byla doporučena lázeňská péče) již nekouří vůbec. Údaj o kouření se tak do žádosti o lázeňskou péči dostal jen mechanickým opisováním starších dat.
Ústavní soud po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout, aniž by bylo potřeba činit další procesní úkony, a že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, a judikatura na něj navazující). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva. Ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového o napadených rozhodnutích říci nelze. Jejich odůvodnění je postaveno na závěru, že vydání vyhlášky není úředním postupem. Ten je v rozhodovací praxi soudů ustálen a pro úplnost lze nad rámec toho, co vyčerpávajícím způsobem uvedly obecné soudy v napadených rozsudcích, dodat, že z rozhodnutí přijatých v poslední době jej Nejvyšší soud potvrdil např. v rozsudku ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3556/2007, kde konstatoval: "Zákon (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) sám definici nesprávného úředního postupu nepodává; judikatura dovodila, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 27/2004, pod č. C 2180). Avšak úředním postupem, jenž by zakládal odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., není vydání normativního právního aktu, a to ani v případě, že akt byl vydán ministerstvem jakožto složkou moci výkonné. Jak v rozsudku ze dne 26 .9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, pod poř. č. 52, Nejvyšší soud uvedl, vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti. Jestliže normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze ani dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. či §18 zákona č. 58/1969 Sb. (shodně Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6 vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 633).
Ostatně s tímto závěrem obecných soudů, který byl s ohledem na předmět řízení pro rozhodnutí určující, stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje ani vůči němu žádné konkrétní ústavněprávní námitky nevznáší. Soustředila se, jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace obsahu jejího návrhu, na obsah vyhlášky a dikci zmocňovacího ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění. Zůstává-li ovšem v platnosti teze, že normotvorná činnost není úředním postupem, a nemůže proto založit příslušnou odpovědnost státu, byla taková argumentace odsouzena k neúspěchu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud jde o návrh na zrušení části vyhlášky týkající se kontraindikací, jde o návrh na konkrétní kontrolu ústavnosti části podzákonného právního předpisu. Takový přezkum by byl možný jen tehdy, pokud by v konkrétním, to jest souzeném případu, byla protiústavnost zjištěna. Protože však ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, není zde dán prostor pro zkoumání ústavnosti uvedeného ustanovení, a tedy pro postup podle ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost je tedy překážkou pro projednání tohoto návrhu. Návrh byl tedy dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i v této části odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu