ECLI:CZ:US:2010:2.US.1763.09.1
sp. zn. II. ÚS 1763/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. Romana Vytejčka, soudního exekutora se sídlem Praha 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Benešov, Hráského 406, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2008 ve věci sp. zn. 25 Nc 12700/2004 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009 ve věci sp. zn. 18 Co 556/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Projednávanou ústavní stížností stěžovatel namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími v rozporu s ustanovením §154 občanského soudního řádu ignorovaly "novelu exekutorského tarifu", jež byla v době jeho rozhodování účinná, a o výši jeho režijních nákladů jakožto soudního exekutora rozhodly podle jejich skutečně prokázané výše, ačkoli tento předpis stanovil, že soudnímu exekutorovi nemůže být přiznáno méně než 3.500,- Kč. Tento svůj postup obecné soudy nadto dle stěžovatele de facto vůbec neodůvodnily.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Posuzovanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti napadeným usnesením, neuvádí ale, které jeho základní právo mělo být v důsledku těchto rozhodnutí zasaženo. Indikuje toliko porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy. Věcná nesprávnost napadených rozhodnutí obecných soud není však (jak výše uvedeno) referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti. Absence tvrzeného porušení některého stěžovatelova základního práva tak posouvá jeho ústavní stížnost zásadně do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449).
Pouze na okraj je tak nutno konstatovat, že projednávaným podáním namítá stěžovatel opomenutí "novely exekutorského tarifu". Dané námitce nicméně není možno přisvědčit, neboť z odůvodnění napadených usnesení jasně vyplývá, že obecné soudy tuto novelu "neignorovaly", pouze dospěly k právnímu názoru - kterému ostatně stěžovatel posuzovanou ústavní stížností nikterak neoponuje - že aplikace novelizovaných ustanovení této vyhlášky není v posuzované věci namístě.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že právní názory obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě (viz výše) založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud z uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu