ECLI:CZ:US:2010:2.US.1770.09.1
sp. zn. II. ÚS 1770/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Ch., zastoupené Mgr. Richardem Langem, advokátem, se sídlem Dvořákova 14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 7 Tdo 409/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2008 č. j. 5 T 252/2007-282 uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit poškozeným škodu ve specifikované výši, přičemž se zbytkem nároku je odkázal na řízení občanskoprávní.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 2008 č. j. 3 To 398/2008-354 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nově rozhodl o rozsahu povinnosti stěžovatelky nahradit škodu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 7 Tdo 409/2009 odmítl dle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu. Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Stěžovatelka se tedy posléze obrátila na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti namítala, že dovolání bylo podle jejího názoru podáno včas. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu byl dne 21. 11. 2008 doručen jejímu obhájci a ten jej tentýž den předal stěžovatelce. Ze spisu podle názoru stěžovatelky vyplývá, že soud opomněl rozsudek odvolacího soudu doručit stěžovatelce, a dodatečně tak učinil až dne 2. 2. 2009. Svou výpověď, kterou stěžovatelka učinila při výslechu soudem za účelem zjištění doručení rozsudku odvolacího soudu, v níž uvedla, že jí byl rozsudek doručen dvakrát, nyní vysvětluje tak, že poprvé rozsudek obdržela od svého advokáta. Dotaz soudů údajně nebyl specifikován přesně. Pokud tedy stěžovatelka podala dovolání dne 21. 1. 2009, podala jej včas, neboť tak učinila ještě před okamžikem, kdy jí soud rozsudek odvolacího soudu doručil. Stěžovatelka na okraj připomíná, že důvody, které uvedla ve svém dovolání, uznala státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání jako opodstatněné.
Stěžovatelka dále uvádí, že dovolání dne 21. 1. 2009 podala elektronicky, přičemž toto podání nebylo opatřeno elektronickým podpisem. Písemné vyhotovení dovolání bylo podáno osobně na podatelně následující den, tj. 22. 1. 2009. Obhájce tak údajně učinil toliko z procesní opatrnosti i přesto, že si byl vědom toho, že stěžovatelka rozsudek odvolacího soudu ještě neobdržela. Stěžovatelka nikterak nezpochybňuje fakt, že elektronické podání by mělo podle zákonné dikce trestního řádu obsahovat i zaručený elektronický podpis, jak jej předpokládá zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, neboť elektronický podpis slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Vyjadřuje však podiv nad tím, že ve vztahu k jejímu elektronickému podání, které nebylo opatřeno elektronickým podpisem, Nejvyšší soud přesto uvedl, že bylo podáno oprávněnou osobou. Stěžovatelka nesouhlasí s interpretací ustanovení §59 odst. 2 trestního řádu, jak ji provedl Nejvyšší soud.
Stěžovatelka dále nad rámec uvádí námitky směřující do rozsahu provedeného důkazního řízení a skutkových zjištění učiněných soudem prvního a druhého stupně
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že rozsudek odvolacího soudu jí byl soudem doručen pouze jednou, a to až dne 2. 2. 2009. Dovolání tak bylo podle jejího názoru podáno včas, resp. ještě předtím než lhůta pro jeho podání počala běžet.
Stěžovatelka tak předkládá Ústavnímu soudu otázku interpretace §130 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, dle kterého "Rozsudek se v opise doručí obžalovanému, státnímu zástupci, zúčastněné osobě a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni. Má-li obžalovaný obhájce nebo zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku též jim." V dané věci tak obecný soud musel řešit otázku výkladu a aplikace podústavního práva, tedy zda a kdy byl rozsudek odvolacího soudu stěžovatelce a jejímu obhájci doručen.
Jak již bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky týkající se základních práv či svobod stěžovatele. Jeho úkolem též není zabývat se eventuálním porušením podústavních práv fyzických nebo právnických osob chráněných běžným zákonodárstvím. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud je totiž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Ze spisového materiálu vyplývá, že soudkyně soudu prvního stupně učinila dne 6. 11. 2008 písemný pokyn, aby rozsudek odvolacího soudu byl doručen stěžovatelce i jejímu obhájci (č. l. 359 spisu). Tento požadavek byl kanceláří dne 12. 11. 2008 vypraven. Dne 27. 1. 2009 soudkyně zjistila, že doručenka stěžovatelky ve spisu není zařazena a pokynem na č. l. 370 spisu usilovala o dohledání doručenky a zřejmě dala i pokyn k dalšímu doručení, pokud doručenka nebude připojena (část pokynu je nečitelná). Pokyn byl dne 28. 1. 2009 kanceláří vypraven. Ve spisu je dále připojena doručenka, z níž je patrno, že stěžovatelce byl doručen rozsudek odvolacího soudu v únoru 2009 (označení dne, v němž k doručení došlo, nelze z doručenky zjistit, neboť jej doručující orgán překryl otiskem razítka označujícího jméno doručovatelky). Spis spolu s dovoláním předložený Nejvyššímu soudu byl soudu prvního stupně vrácen s pokynem, aby byl proveden výslech stěžovatelky za účelem zjištění, kdy jí byl skutečně rozsudek odvolacího soudu doručen. Dne 27. 3. 2009 se uskutečnil výslech stěžovatelky za přítomnosti jejího obhájce. Z č. l. 376 spisu je zřejmé, že stěžovatelka k dotazu soudu uvedla: "Domnívám se, že mi rozsudek přišel dvakrát, nebylo mi nikdy doručeno rozhodnutí o poplatku za soud. Rozsudek mi byl určitě doručen tak, jak jsme podávali to odvolání." (stěžovatelka měla zřejmě na mysli podání dovolání). Poté, co stěžovatelce byla soudem předestřena doručenka, tato uvedla: "Rozsudek KS Brno ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 3 To 398/2008 mi přišel určitě dvakrát. Určitě jsem si jej vyzvedla na poště ten den, kdy mi přišel, neboť to tak činím pokaždé, takže pokud je na doručence uvedeno, že obálka byla uložena dne 2. 2. na poště, tak jsem si ji 2. 2. vyzvedla. Toto bylo určitě to druhé doručení rozsudku. Zkusím dohledat, kdy mi byl doručen ten první rozsudek a toto telefonicky sdělím soudu, a to do pondělí." Následně je ve spisu (č. l. 379) připojen úřední záznam, podle něhož stěžovatelka dne 31. 3. 2009 telefonicky sdělila údaje stran doručení rozsudku: "první doručení rozsudku - převzala dne 21. 11. 2008, druhé doručení rozsudku - převzala dne 2. 2. 2009."
Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že řádným důkazem doručení soudního rozhodnutí je doručenka, resp. údaje na ní uvedené v souladu s procesním předpisem, pro niž platí domněnka pravdivosti. Pokud doručenka není ve spisu založena, je nutné se zabývat otázkou, zda existence doručení a doba, kdy k němu došlo, byla postavena najisto jiným relevantním způsobem, a zda přitom byla respektována ústavně zaručená práva účastníků řízení.
Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelce i jejímu obhájci byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 21. 11. 2008 (soud přitom odkázal na číslo listu, kde je uložena doručenka prokazující doručení obhájci, a na číslo listu, kde je uveden úřední záznam o výpovědi stěžovatelky). Od tohoto data soud počítal dvouměsíční lhůtu pro podání dovolání a dospěl k závěru, že bylo podáno opožděně.
Výpověď stěžovatelky za přítomnosti jejího obhájce k otázce doručení lze jistě považovat za relevantní důkaz v této otázce. Klíčový v posuzované věci je však obsah stěžovatelčiny výpovědi. Ústavní soud přikývl závěru, že z formulace výpovědi stěžovatelky nelze mít pochybnosti o tom, že stěžovatelce byl skutečně rozsudek odvolacího soudu doručen poprvé dne 21. 11. 2008 a následně znovu dne 2. 2. 2009. Pokud měl obhájce výhrady k formulaci soudem položených otázek, případně výhrady k tomu, zda stěžovatelčina výpověď vyznívá zcela jednoznačně, nic mu nebránilo, aby je uplatnil přímo do protokolu o výslechu, případně následně při telefonickém upřesnění. To však neučinil, a pokud tak činí až nyní, nelze jeho tvrzení přisvědčit. Závěr o tom, že obhajoba neměla v úmyslu zpochybnit datum doručení rozsudku odvolacího soudu stěžovatelce dne 21. 11. 2008 před podáním ústavní stížnosti vyplývá i z formulace uvedené v samotném dovolání, kde obhajoba výslovně uvádí, že "V zevně označené trestní věci byl odsouzené doručen dne 23. 6. 2008 rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 5 T 252/2007. Dne 21. 11. 2008 byl odsouzené doručen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 3 To 398/2008". Z doručenky založené ve spisu přitom jednoznačně vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně byl soudem skutečně stěžovatelce uvedeného data doručen. Ohledně předání rozsudku odvolacího soudu jinak než formou doručení soudem se stěžovatelka nijak nezmiňuje. Dle nynějšího tvrzení stěžovatelky přitom v době, kdy dovolání podávala, nebyl jí rozsudek odvolacího soudu ještě vůbec soudem doručen. Za této situace by stěžovatelka, resp. advokát, který za ni dovolání sepisoval, jistě uvedenou formulaci nepoužil. Vzhledem ke všem zmíněným okolnostem případu Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že závěru Nejvyššího soudu stran zjištění, že k doručení rozsudku odvolacího soudu stěžovatelce došlo dne 21. 11. 2008, nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout a že tvrzení stěžovatelky, která uplatňuje až v odůvodnění ústavní stížnosti, nelze přiznat právní relevanci. Stěžovatelka měla dostatečný procesní prostor sdělit soudu za přítomnosti svého obhájce v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt relevantní skutečnosti vztahující se k doručení předmětného rozsudku. Ústavně zaručená práva stěžovatelky popsaným postupem obecného soudu nebyla dotčena. Lze jen připomenout, že navrácení lhůty k podání dovolání je v ustanovení §265e odst. 4 tr. řádu výslovně vyloučeno.
Námitku týkající se údajné nesrozumitelnosti odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu rovněž nelze považovat za důvodnou. Stěžovatelce nebylo jasné, jak mohl dovolací soud její podání učiněné elektronicky bez připojení zaručeného elektronického podpisu, prohlásit za podání učiněné oprávněnou osobou, když podle ustálené judikatury, jíž stěžovatelka nic nevytýká, nelze bez připojení zaručeného elektronického podpisu jednoznačně ověřit identitu podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Ústavní soud dospěl k závěru, že z dikce ustanovení §59 odst. 1, 2 trestního řádu vyplývá, stejně tak jako z ustálené judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 5 Tdo 1059/2006), že pro trestní řízení má právní relevanci toliko elektronické podání doplněné podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 227/2000 S., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů) zaručeným elektronickým podpisem. Dovolání podanému bez elektronického podpisu tak dovolací soud nepřiznal účinky řádného podání a zabýval se dovoláním, které bylo soudu prvního stupně doručeno v písemné formě osobně (odůvodnění rozhodnutí na straně 3 v posledním odstavci). Při jeho posouzení zřejmě neměl pochybnosti o tom, že podpis na něm patří obhájci, který jej v zastoupení stěžovatelky sepsal, a označil jej tak mimo jiné za dovolání podané oprávněnou osobou.
Námitky stěžovatelky, v nichž nad rámec ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry a právním posouzením učiněným soudy prvního a druhého stupně, je Ústavní soud nucen považovat za nepřípustné, neboť stěžovatelka vlastním procesním postupem způsobila, že podané dovolání, které jí zákon coby mimořádný opravný prostředek k ochraně jejího práva poskytoval (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nemohlo být projednáno. Petitem ústavní stížnosti, který je pro Ústavní soud závazný, ostatně stěžovatelka napadá toliko usnesení dovolacího soudu. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že vznesené námitky, které by hypoteticky pod režim dovolání nespadaly, by bylo beztak nutné považovat za uplatněné opožděně.
Ústavní soud za tohoto stavu dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, porušena nebyla.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost svým usnesením jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu