ECLI:CZ:US:2010:2.US.1788.10.1
sp. zn. II. ÚS 1788/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky MD Real, s. r. o., v likvidaci, se sídlem Českobratrská 1805/23, 702 00 Ostrava, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2010, č. j. 29 Cdo 850/2008-154, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č. j. 15 Cmo 108/2007-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jí soudy neposkytly náležitou ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky a svými rozhodnutími tak porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 15 Cmo 108/2007-125, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2007, č. j. 55 Cm 25/2004-87, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení pravosti své pohledávky přihlášené do konkursu na majetek úpadkyně HELIOS Praha, a. s., ve výši 153,615.452,20 Kč. Odvolací soud rovněž potvrdil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Skutkové okolnosti sporu byly následující: společnost P&P Partner, a. s., jako postupitel uzavřela dne 28. července 1998 s Českou spořitelnou, a. s., jako postupníkem smlouvu o zajištění úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a. s. společnosti P&P Partner, a. s., postoupením pohledávek, které měla společnost P&P Partner, a. s., z leasingových smluv vůči leasingovému nájemci společnosti HELIOS Praha, a. s. Dne 11. října 1999 uzavřela společnost P&P Partner, a. s., smlouvu se žalobkyní o postoupení pohledávek z výše uvedených leasingových smluv, které již byly předmětem předchozí smlouvy ze dne 28. července 1998. Odvolací soud po zopakování dokazování oběma smlouvami (jak smlouvou ze dne 28. července 1998, tak i smlouvou ze dne 11. října 1999) dospěl ke stejným závěrům jako soud prvního stupně. Ohledně smlouvy o zajištění postoupením pohledávek ze dne 28. července 1998, kterou uzavřela společnost P&P Partner, a. s. s Českou spořitelnou, a. s. konstatoval, že ve smyslu §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") lze postupovat i budoucí pohledávky a taková smlouva není stižena neplatností. Ohledně smlouvy o postoupení pohledávek uzavřených mezi žalobkyní a společností P&P Partner, a. s., ze dne 11. října 1999, dospěl rovněž ke shodnému závěru se soudem prvního stupně o absolutní neplatnosti této smlouvy, neboť ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. nikdo nemůže přenášet na jiného více práv, než mu náleží. V této souvislosti uvedl, že v řízení bylo prokázáno a soudy správně vyloženo, že společnosti P&P Partner, a. s., v době uzavření postupní smlouvy postupované pohledávky nenáležely, neboť tyto pohledávky již byly převedeny do dispozice České spořitelny, a. s., smlouvou o zajištění postoupením pohledávky ze dne 28. července 1998.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2010, č. j. 29 Cdo 850/2008-154, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu, protože dovolatelkou nastolená otázka, zda smlouvou o postoupení pohledávky může být postoupena i budoucí pohledávka, byla již judikatorně vyřešena (v této souvislosti poukázal např. na rozsudek uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a další rozhodnutí) a závěr odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na ochranu vlastnictví, jehož se měly dopustit obecné soudy tím, že neuznaly postavení stěžovatelky jako věřitele a tím nesplnily svoji povinnost vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky, který ukládá poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přináší vlastní rozbor otázky postoupení pohledávky a předkládá vlastní náhled na skutkové okolnosti věci (interpretace vůle postupníka a postupitele u smlouvy ze dne 28. července 1998). Na základě tohoto rozboru dospívá k závěru, že obecné soudy při výkladu smlouvy o zajištění postoupením pohledávek podsunuly účastníkům smlouvy úmysly, které neměli, resp. které neprojevili. Stěžovatelka dále zdůraznila, že při uzavření smlouvy o zajištění postoupením pohledávky podle §554 obč. zák. dochází ke změně v osobě věřitele, což znamená, že postupitel přestává být věřitelem a stává se jím postupník. Z chování obou účastníků smlouvy o zajištění postoupením pohledávky však v žádném případě nevyplývá, že by své chování změnily a společnost P&P Partner, a. s., se jako věřitel chovat přestala a naopak Česká spořitelna, a. s., se jako věřitel nikdy chovat nezačala. Stěžovatelka v této souvislosti uzavírá, že soudy nevzaly do úvahy její argument o chování účastníků smlouvy, přičemž chování účastníků odporuje přijatému výkladu.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze zpochybňuje právní závěry vyvozené ze skutkových zjištění, resp. sama předkládá Ústavnímu soudu svoji verzi a interpretaci skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. Jakkoliv se snaží svým tvrzením dát ústavněprávní rozměr tím, že v ústavní stížnosti uvádí porušení ústavně zaručeného práva na ochranu majetku, jedná se v podstatě o polemiku se závěry (skutkovými i právními) obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.
9. V dané věci nemá Ústavní soud žádné výhrady proti závěru obecných soudů o možnosti postoupení i pohledávek budoucích. Tato otázka byla vyřešena jak judikaturou (viz citovaná rozhodnutí v usnesení Nejvyššího soudu), tak je akceptovaná i právní teorií (viz např. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: Občanský zákoník II, Komentář, C. H. BECK, 1.vydání 2008, str. 1411 - 1417). Ústavní soud přitom respektuje roli Nejvyššího soudu, kterému je svěřeno sjednocování judikatury a výklad předpisů tzv. podústavního práva. Právě s ohledem na pravomoci Ústavnímu soudu vymezené nelze než ve vztahu k námitkám stěžovatelky konstatovat, že její nesouhlas s právním názorem obecných soudů a polemika v tomto směru vedená nemá sama o sobě žádný ústavněprávní rozměr.
10. Ohledně (též v ústavní stížnosti vytýkanému) hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Ústavní soud však z předložených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu