ECLI:CZ:US:2010:2.US.1857.10.1
sp. zn. II. ÚS 1857/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. července 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. A., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2010 č. j. 11 To 10/2010-7885, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 28. 6. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení vrchního soudu, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání státní zástupkyně zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2009 č. j. 2 T 10/2006-7421, na jehož základě byl stěžovatel podle §226 písm. c) tr. řádu v celém rozsahu zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 19. 10. 2006 ze spáchání pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., a uložil krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně nařídil, aby věc byla projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl námitky ohledně postupu vrchního soudu, kterým byla věc vrácena krajskému soudu, přičemž své rozhodnutí odůvodnil nesouhlasem se způsobem hodnocení důkazů i se závěry krajského soudu a následně podle §262 tr. řádu nařídil projednání a rozhodnutí ve věci jinému senátu krajského soudu. Tímto postupem bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces a byl jím odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Jak ostatně Ústavní soud již několikrát traktoval, ústavní soudnictví je vybudováno především "na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii" (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243). Tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jinými slovy - Ústavní soud zasahuje v těchto případech jen tam, kde by pozdější jeho zásah již nebyl sto odstranit porušení základních práv stěžovatelů.
Z obsahu předložené ústavní stížnosti i přiložené kopie napadeného usnesení vrchního soudu je zřejmé, že řízení v dané věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 10/2006 není doposud pravomocně skončeno a po vydání ústavní stížností napadeného, zrušujícího usnesení vrchního soudu se opětovně nachází u nalézacího soudu. Stěžovatel má tedy možnost svá procesní práva včetně námitky, že byl odňat svému zákonnému soudci, uplatnit v odvolacím řízení, popř. v řízení dovolacím. Teprve po vyčerpání všech zákonných procesních prostředků, kdy bude řízení definitivně ukončeno, může stěžovatel případně za podmínek stanovených zákonem podat ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany svých základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem. Pokud by Ústavní soud přezkoumal tuto ústavní stížnost nyní, mohl by zasáhnout do meritorního rozhodování obecných soudů už proto, že stěžejní otázkou v dané věci je, zda hodnocení provedených důkazů soudem I. stupně bylo přiléhavé anebo excesivní, resp. libovolné. Tím se tato věc odlišuje od věci sp. zn. IV. ÚS 956/09 (nález dostupný v el. databázi rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). Odmítnutím ústavní stížnosti ostatně nemůže být stěžovatel poškozen, poněvadž lhůta pro podání případné nové ústavní stížnosti mu začne běžet teprve poté, co v jeho věci rozhodne soud, který bude rozhodovat o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj