ECLI:CZ:US:2010:2.US.1928.10.1
sp. zn. II. ÚS 1928/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem Sukova 1307, 251 01 Říčany, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2009 č. j. 10 C 94/2008-26 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010 č. j. 64 Co 502/2009-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivé zadostiučinění (čl. 36 odst. 3 Listiny).
Rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele, že Česká Republika-Ministerstvo spravedlnosti je povinna zaplatit žalobci 20 000 Kč jako odškodnění za újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním. Městský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a změnu žaloby (stěžovatel chtěl celkově požadovat 300 600 Kč) nepřipustil.
Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, k porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že obvodní soud rozhodl dle ust. §115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť se podle jeho názoru účastníci práva na projednávání věci konkludentně vzdali a věc bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů (str. 2 napadeného rozhodnutí nalézacího soudu). Stěžovatel ovšem s upuštěním od ústního jednání nesouhlasil, ale naopak se v žalobě podané u soudu dožadoval provedení důkazů s tím, že další důkazy na podporu ještě uplatní. Stěžovatel tak byl podle svého názoru zbaven možnosti doložit, proč v dané věci by nemělo přicházet v úvahu vyhovění námitce promlčení. K nápravě pak nedošlo ani v rámci řízení u odvolacího soudu, který sice uvedl, že vadný postup nalézacího soudu napravil v rámci nařízeného odvolacího jednání, kde žalobce dostal prostor k uplatnění svých procesních práv (str. 3 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), avšak podle názoru stěžovatele ani odvolací řízení nesplňovalo požadavky spravedlivého procesu (nebyly v něm totiž prováděny důkazy, konstatoval se jen průběh předchozího řízení a byly slyšeny pouze závěrečné návrhy).
Ústavní stížnost není přípustná (§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci stěžovatel tvrdil, že chtěl jednat a soud I. stupně mu to neumožnil a odvolací soud tuto chybu nenapravil. K odstranění tohoto pochybení však měl stěžovatel k dispozici žalobu pro zmatečnost. Dle zmatečnostního důvodu uvedeného v §229 odst. 3 o. s. ř. lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Stěžovatel však tento prostředek nevyužil, a nevyčerpal tedy všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Ústavní stížnost je proto dle §43 dost. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj