ECLI:CZ:US:2010:2.US.2014.09.1
sp. zn. II. ÚS 2014/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Z. V. a Ing. D. S., obou právně zastoupených JUDr. Ilonou Ttřískovou, advokátkou se sídlem Tišnovská 167, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 2 To 87/2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. 4 To 57/2008, části usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 3 Tdo 16/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. 3 Tdo 507/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé napadli všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
Stěžovatelé byli rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 87/2007 uznáni vinnými ze spáchání pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zákona k §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento čin byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro výkon trestu byli zařazeni do věznice s ostrahou, dále jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením sp.zn. 3 Tdo 16/2008 ze dne 18. 6. 2008 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vrchní soud rozhodl novým rozsudkem ze dne 18. 11. 2008 čj. 4 To 57/2008 tak, že se obvinění stěžovatelé odsuzují podle §148 odst.4 tr. zákona za použití moderačního ustanovení §40 odst.l, odst.2 tr. zákona každý k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Výkon trestu jim byl podle §60 odst.l tr. zákona za podmínek uvedených v §58 odst.l tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Soud nad obviněnými současně vyslovil dohled podle §60a odst.2 tr. zákona. Výrokem podle §49 odst.l tr. zákona a §50 odst.l tr. zákona byl obviněným dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, a to oběma ve výměře pěti let. Proti novému rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé opětovně dovolání, v němž napadli výrok o vině a výrok o trestu, které Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl usnesením sp. zn. 3 Tdo 507/2009 ze dne 6. 5. 2009.
Proti právní kvalifikaci skutku pak směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé zejména namítají, že v daném případě a na základě provedeného dokazování se nemůže jednat o právní kvalifikaci výše uvedenou. Dále namítají, že v daném případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť bylo nesprávně aplikováno ust. §8 odst. l tr. zákona k §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Údaje obsažené v odůvodnění a potažmo ve skutkové větě nemají podle jejich přesvědčení oporu v dokazování.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že závěr odvolacího soudu není jednoznačný, je zpochybnitelný, nemá oporu v provedeném dokazování. Výrok soudu o vině je nedůvodný, nezákonný,nesprávný a představuje absolutní svévoli v rozhodování bez důkazů. Popis skutku zcela ignoruje faktické konkrétní jednání obžalovaných a skutečný průběh kauzy. Rozsudek neobsahuje zákonné vymezení součinnosti obžalovaných v podobě spolupachatelství, stejně tak způsobuje zásadní pochybnosti o správnosti závěrů soudu o skutkovém stavu věci a vině obžalovaných. Rozhodnutí je jednoznačně svévolné, nenaplňující základní účel trestního řízení.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že skutek uvedený ve výroku rozsudku není trestným činem, přičemž odkazují na tři zprošťující rozsudky Krajského soudu v Brně, které to ve svých výrocích dle §226 písm. b) tr. řádu konstatují. Nesouhlasí se závěrem odvolacího a dovolacího soudu o vině, poněvadž podmínkou pro naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona je úmyslné zavinění. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jak pracovník finančního úřadu F. M., tak daňový poradce ing. G.ze společnosti KM Audit s.r.o. i znalec Ing. R. Ž., který vypracoval znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na oceňování podniků, se vyjadřovali k legálnosti celého obchodního případu a dospěli k závěru, že k porušení daňových předpisů nedošlo, neboť byly splněny všechny podmínky pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty za dané zdaňovací období. Navíc bylo rozhodnutí Finančního ředitelství, týkající se vyměření daně, rozsudkem Krajského soudu v Brně zrušeno s tím, že nebylo dostatečně prokázáno protiprávní jednání účastníků obchodního vztahu. Prokazováním subjektivní stránky trestného činu se odvolací soud vůbec nezabýval, navíc poukazoval na spoluobviněného ing. P. K., který byl daňovým poradcem společnosti Sveko Export s.r.o. Zlín a byl v minulosti zaměstnancem finančního úřadu. Ing. P. K. byl ve věci pravomocně zproštěn, ve věci nevypovídal a lze se domnívat, že stejně jako ing. G., pan M. nebo ing. Ž., byl přesvědčen o legálnosti celého obchodního případu. Stěžovatelé tvrdí, že také naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona tj. vylákání výhody na dani, prokázáno nebylo. Vylákání výhody spočívá ve fingovaném předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout plnění tomu, kdo podle zákona nemá nárok na takové plnění. Výhoda je tudíž neoprávněná. Jak již bylo uvedeno výše, rozhodnutí Finančního ředitelství, týkající se vyměření daně, bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně zrušeno a není proto z čeho dovozovat, že jednání odsouzených by bylo v rozporu s daňovými předpisy.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Olomouci, který uvedl, že se všemi v ústavní stížnosti vytýkanými okolnostmi se obecné soudy již řádně vypořádaly. K poukazu stěžovatelů na jejich opakované zproštění soudem I. stupně a rušení zprošťujících rozsudků odvolacím soudem, vrchní soud zdůraznil, že s ohledem na vady rozsudků soudu I. stupně nebylo možno ze zákona postupovat jinak, než jejich zrušením a vrácením nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, a to až do doby, než byly shledávané vady odstraněny.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V dané věci Ústavní soud takový nesoulad neshledal. Ve věci bylo opakovaně rozhodováno obecnými soudy, které prováděly rozsáhlé dokazování. Skutečnost, že soud I. stupně několikrát stěžovatele zprostil obžaloby a odvolací soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, sama o sobě nesvědčí o opodstatněnosti námitek stěžovatelů. Naposledy bylo soudem I. stupně rozhodnuto o vině stěžovatelů rozsudkem ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 61 T 7/2007, v jehož odůvodnění soud na 30 stranách popisuje jednání všech obžalovaných, a to včetně popisu subjektivní stránky trestného činu (úmysl přímý), jejíž absenci stěžovatelé namítají v ústavní stížnosti. Nalézací soud uzavřel, že "obžalovaní po vzájemné domluvě společným jednáním vytvořili řetězec společností, přes něž pouze administrativně provedli přefakturaci syntetického lihu s účelovým navýšením spotřební daně a daně z přidané hodnoty v úmyslu neoprávněně vylákat od finančního úřadu na základě smyšlené poptávky na líh z Ruska nadměrný odpočet spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 113 408 212,- Kč, který jim nebyl vyplacen, neboť nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění". Stejně posoudily otázku zavinění i odvolací soud a soud dovolací.
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 2 To 87/2007, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a nově rozhodl o vině i o trestu stěžovatelů, na str. 14 uvedl, že se neztotožnil s námitkami obžalovaných, že se jednalo o zcela obvyklý obchodní případ a zdůraznil, že pokud by se důkazy vytržené z kontextu (obhajobou) hodnotily samostatně a nikoli v jejich logických souvislostech, pak projednávaný obchod se syntetickým lihem by zdánlivě mohl působit dojmem zcela zákonného obchodu a tudíž by se mohl jevit v pořádku i uplatněný nárok na vrácení daně spotřební a daně z přidané hodnoty. Takový stav byl obžalovanými navozen zcela plánovitě a úmyslně, aby se vyhnuli trestní odpovědnosti, na čemž je založena i jejich obhajoba. Dále soud podrobně rozebral jednotlivé fáze projednávaného skutku, které ve svém souhrnu přesně a logicky popisují trestné jednání obžalovaných.
Nejvyšší soud rozhodující o prvním v pořadí podaném dovolání ve svém usnesení ze dne 18. 6. 2008 v otázce zavinění a spolupachatelství jednotlivých obviněných charakterizoval jejich jednání jako "jednotlivé dílčí akty zahrnuté společným úmyslem (§4 tr. zák.), kdy smyslem a cílem jejich společného jednání bylo vylákání daňové výhody ve shora uvedené výši, a to předstíráním fingovaných skutečností, na základě kterých měla vzniknout povinnost státu poskytnout jim neoprávněné plnění". Námitky ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutku proto dovolací soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud konstatuje, že v této skutkově složité věci obecné soudy v rámci provedeného dokazování vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud podotýká, že argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatelů řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatelé využili možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatelé přitom neuvedli žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejich ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jejich základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Závěrem je třeba zdůraznit, že trestní stíhání stěžovatelů probíhalo od roku 1999. Délka trestního stíhání se projevila v rozhodnutí o trestu, když dle pokynu Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 3 Tdo 16/2008 rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. 4 To 57/2008 znovu o trestech pro oba stěžovatele, v nichž musel zohlednit jednak celkovou délku trestního řízení, skutečnost, zda došlo ze strany obviněných k nezaviněným průtahům ve věci a v důsledku toho zda nedošlo k porušení práv stěžovatelů garantovaných v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, to vše na základě již ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu